Bohumil: Ukázka z chystaného románu

"Slávku! Rychle si zapni televizi!" vyhrkla Alena do telefonu místo pozdravu.

"Co prosím?"

"No slyšíš dobře! Všeho nech a pusť si TELEVIZI V. H.!"

Dobroslav si tiše povzdechl tak, aby ho manželka neslyšela. Často měla sklony přehánět a dramatizovat. A ačkoli se jí snažil už přes třicet let vysvětlit, aby přizpůsobila své emoce závažnosti situace, bylo to jako házet hrách na stěnu. Musel se zkrátka naučit ji milovat se vším, co k ní patřilo. "Alenko, víš přece, že jsem v práci," namítl konejšivě.

"Ty to nechápeš! Ten člověk, co šéfuje tý svý televizi, kterou si pojmenoval po sobě, právě oznamuje, že chce taky kandidovat na primátora!"

"Vilém Hladík?" zeptal se nevěřícně.

"Jo! Přesně ten!"

Dobroslav si odkašlal a pak hlasem – vyrovnaným jako obvykle – řekl: "Děkuji ti, Alenko. Ještě se ti ozvu." A tak jako ona nepozdravila, on se nerozloučil a rovnou zavěsil. Cítil, jak v něm narůstá vztek, a to nevěštilo nic dobrého. Z ostatních protikandidátů neměl strach. Byli to většinou patolízalové a řiťoalpinisté, kteří neměli lidem co říct, neznámé tváře netrénované v rétorice. Ale Vilém Hladík, jakkoli byl hloupý až na půdu, představoval vážné ohrožení. Měl totiž něco, co se nedá ani koupit, ani nacvičit.

Tou tajnou ingrediencí bylo jeho charisma. Ne snad, že by byl Dobroslav jeho pravidelným sledujícím, ale z toho mála, co měl možnost spatřit, mu bylo jasné, že tenhle soupeř bude tvrdý oříšek. Uměl totiž mluvit k lidem. A nejenom to, on jim uměl říkat to, co chtěli slyšet, jazykem, který byl mnohým voličům blízký.

Dobroslav se rychle zamkl ve své kanceláři a zapnul si velkou obrazovku, kterou používal s kolegy většinou jako prezentační plátno. Spěšně proklikával mezi kanály, až našel ten, který hledal. Na obrazovce se objevila Vilémova hlava v nadživotní velikosti.

"Vážení diváci, vážení voliči," říkal zrovna a bodře jako hodný strýček z Ameriky, se usmíval do objektivu. Na pozadí jako hudební podkres hrály housle jakousi jímavou melodii. "Současný magistrát nás neustále zaplavuje sliby o průjezdné Praze, o dostupném parkování, o dostatku míst ve školkách a školách, o zlepšení služeb pro naše seniory a mnoho dalšího. Ale plní tyto sliby? Já jsem si tu nachystal takové malé vysvědčení." Vilém zvedl ze stolku mimo záběr kamery velkou plachtu, na které sice nešlo nic přečíst, ale jasně na ní byly vidět odrážky v podobě červeně proškrtnutých políček.

"Zde jsem si dovolil vypsat předvolební sliby současného primátora a srovnat je se současným stavem. Vážení přátelé," Vilém udělal dramatickou pauzu, "pojďme se spolu podívat na to, jak se řešení těchto palčivých otázek, které trápí mnoho z vás, mých spoluobčanů, za těch pět let posunulo."

Na Dobroslava šly mrákoty. Musel se napít vody, protože cítil, jak v něm začíná kypět žluč. Konfrontační kampaň. To největší dno předvolebního boje. Myslel si, že se toho za svou kariéru už nedočká. Měl přece vybudované jméno, předcházela ho dobrá pověst. A hlavně, pro Prahu toho udělal snad víc než pro svou rodinu. A najednou přijde nějaký ubohý budižkničemu, co nemá o tom, jak se politika dělá, ani páru, a začne lidem vykládat, jak to tu dá všechno do pořádku.

Dobroslav nevěřícně zíral na toho klauna, co mával tou svou pitomou plachtou s nečitelným fontem a snažil se dehonestovat jeho mnohaletou práci, kterou on sám považoval za poslání a službu lidem. Z obrazovky sice padala jedna překroucená pravda za druhou, ale jemu se z toho i tak udělalo zle. Je totiž jedno, jak moc jsou informace lživé. Neplatí žádná presumpce pravdy. Jakmile už se jednou něco vypustí ven, a to jakýmkoli kanálem, dá to strašnou práci lidem vymluvit.