Bohumil
Jak složité je žít jednoduše?
Bohumil je málomluvný stařík, toho času správce hřbitova. Narodil se do světa, kterému ještě bylo možné rozumět. Který bylo možné rozebrat, opravit a zase složit.
Než aby o svých kvalitách dlouze plkal a chvástal se, raději jde a udělá, co je zrovna třeba. Funkčnost a trvanlivost preferuje před líbivostí.
Jeho urputnost a praktičnost je pro okolí občas otravná. Vidí svět jednoduše a příliš nedbá na to, že ostatní lidé mají tu nevyzpytatelnou nepříjemnost zvanou emoce.
Ačkoli by ho mnozí označili za podivína, jeho srdce je skrz naskrz dobré a bezelstné.
Nečekejte však od něj nabubřelá gesta. Své city vyjadřuje skrze činy. Protože když pomoct může, tak pomoct musí.
Vyřeší sebezapeklitější technický problém. Dokáže opravit všechny přístroje na světě.
Bohumil by si z hloubi duše přál, aby to tak jednoduché bylo i s mezilidskými vztahy. Může ale člověk ze dne na den zbourat základy, které stavěl přes 70 let?
Děj románu
Jedné listopadové noci Bohumil udělá správnou věc, kterou by podle něho udělal každý. Policie na to má bohužel jiný názor. Když se pak incidentu chytnou média, začne se Bohumilův doposud pečlivě uspořádaný život otřásat v základech.
Ve stejném čase se v Praze schyluje k primátorským volbám. Dva hlavní sokové se naparují jako kohouti na smetišti, ale Bohumil má úplně jiné starosti. Jak je možné, že mu před okny, v přírodní rezervaci, rostou dvě nové bytovky? A jak to, že je stavební úřad povolil, když jeho malinký, vlastnoručně postavený domeček odmítá zkolaudovat?
Když se mu ale do života připlete Marie, mladá maminka dvou zvídavých klučinů, musejí jít tyhle otázky stranou. Dámě v nesnázích je vždycky potřeba pomoci.
Blíží se Vánoce a spolu s nimi začínají vyplouvat na povrch stíny minulosti, které bychom raději drželi v sobě a dál předstírali, že nejsou naše.
Všichni toužíme po jednoduchosti.
Cesty k ní však bývají složité.
Kniha o jednoduchosti
Jsem velmi analytická, všechno mám v hlavě rozstrkané do šuplíčků. Povahou jsem flegmatik, nepropadám velkým emocím na jednu ani na druhou stranu.
Když mě moje kamarádky popisují, většinou dřív nebo později padne něco jako "ty to máš jednoduchý, máš to v sobě srovnaný a jde z tebe klid".
Netoužíme ale po něčem takovém vlastně všichni? Asi žádné dítě se nenarodí s tím, že si přeje, aby se ten jeho život pěkně zašmodrchal.
Jenže osud nám předhazuje různé zkoušky, až se do toho někdy zamotáme tak, že nevíme kudy ven. A tak vytahujeme různé strategie přežití, abychom provedli své bárky rozbouřeným mořem.
A jakkoli se nám zvenčí může jevit "pádlování rohlíkem" nebo "foukání fénem do plachty" jako blbost, jste-li na dané loďce, dává vám to perfektní smysl a není vám příliš podezřelé, že to nefunguje.
Nakonec jsme to jen my sami, kdo může opustit "zaručené postupy" a začít žít svůj život prostince a jednoduše.
Románem Bohumil mířím prstem na složitost dnešní doby, která nás zaplétá skrz různá lákadla či vytvořená očekávání do svých osidel.
Reakce čtenářů
Bohumil je báječný! Vidím v něm kus sebe. Je to tak úžasný chlap. Bože, takovýho dědu bych si přála!
Váš humor v této knížce je skvělý! Mimo pasáže, kdy jsem se dojímala, jsem se fakt často smála nahlas.
Vaše knihy mají jakýsi "génius liber". Pohladí, jsou plné dobra a laskavosti. Moje duše je s nimi taková zdravější a radostnější.
Je tam spousta věcí k zamyšlení! Perspektiva toho, co je a co není důležité. Jak neexistuje samozřejmost. Jak domněnky dokážou udělat paseku. Jak jednoduchý život může být, když do něj vpustíme vděčnost místo stížností, co vše ještě chceme a nemáme. Co je vlastně domov a jaký život žijeme.
Včera jsem Bohumila dočetla. Postupně jsem se snažila čtení natahovat, aby mi kniha déle vydržela, ale nešlo to. Cosi mě stále nutilo znovu a znovu knihu otvírat a číst. Při čtení se u mě střídaly nejrůznější emoce. Radost, smutek, ale i vztek. Končila jsem se slzami dojetí.
Knížka mě vcucla a nepustila. Tvůj rukopis bych poznala vždycky. Už na první "počet" přímočarý, opravdový a velmi čtivý. Pod povrchem překypující moudrem a hloubkou. Nabízí se otázka, na co se bude rozdychtěný čtenář moct těšit dál?
Tolik klidu jsem snad ještě z žádné knihy (mimo pohádek) nenačerpala.
Děkuji za Bohumila. Brečím jak želva. Krásný to bylo.
S postavami jsem se tak sžila! Vidím je, nejsou černobílé a mají svou minulost.
Je to trochu jiná energie než z Božidary. Tady ta mužská se mnou ale nesmírně rezonuje. Všude kolem i v nás je kus Božidary i Bohumila. Bylo mi ctí je poznat.
Dočetla jsem Bohumila jedním dechem. Vyrvala jsem knížku ze spárů Zásilkovny a nepustila, dokud jsem nepřečetla poslední řádek.
Se svolením rodiny jsem se vy… na uklízení, sedla do křesla, uvařila čaj a začala číst. No a jako vždycky u knížek od Verči se mnou nebyla řeč a půlka knížky padla.
Získejte i 35 stran poznámek ke knize!
Pár myšlenek z knihy
Táta ho naučil všechno, co bylo potřeba o světě vědět. Starat se o věci, které můžeš zlepšit. Netrápit se tím, s čím nic nenaděláš. Víc dělat než mluvit. Mít lidi rád a přát jim jen to dobré. A hlavně se z ničeho nepřiposrat, protože všechno, co se zpočátku jeví strašidelně černé, stejně časem vybledne. Bohumil se těmi radami řídil už sedm dekád a zatím mu to fungovalo.
"Já nejsem pověrčivej, vždyť to víš. Nemůžeš přece za vším vidět znamení," řekl Bohumil.
"Náhoda, nenáhoda," mávl rukou jeho mladší bratr, "lidi tyhle příběhy milujou. Dneska už pravda nikoho nezajímá, i když ti všichni budou tvrdit opak."
Bohumil se cítil jako stařičký výpravčí na zapomenutém nádraží, kam občas nějaký ten vlak zabloudí, ale on ví, že jemu do něj nasedat nepřísluší.
S klidem v duši tak může stát na nástupišti a mávat všem těm vlakům napěchovaným lákavými přísliby a nadějemi, které ho už ničím nelákají.
Často obdivujeme jedince, co konají velké věci a srdnatě se pouštějí do zásadních bitev pro dobro celého lidstva.
Málo však oceňujeme ty, kteří navzdory fackám osudu zvládají jen stát na místě.
Někdy je totiž takové obyčejné stání mnohonásobně náročnější než sprint.
"Vždyť jí to kreslení hezky jde. Vyhrála už tři celostátní soutěže, poráží děti mnohem starší, než je ona," bránila Marušku máma.
"A ty myslíš, že jí to bude někdy k něčemu dobré?" odfrknul si pohrdlivě otec. "Ať nejdřív vystuduje něco pořádného, a pak si může ve volném čase patlat ty svoje mazanice." Kdyby jí táta ten večer výkres roztrhal, neponížil by ji víc než svými slovy.
Venku vládla hluboká noc a Bohumilovi bylo jasné, že na zítra si bude muset nařídit budík, aby nezaspal.
Nebožtíkům je možná jedno, v kolik se hřbitov otevře.
Ale jejich příbuzní si stále ještě mohou užívat luxusu nedočkavosti, protože jsou živí.
Všichni svádíme své osobní boje. Někdo se systémem a byrokracií. Někdo s traumaty z dětství. Jiní s vlastním egem.
Abychom kruh neštěstí prolomili, musíme přestat opakovat strategie, které se dlouhodobě neosvědčují.
Klučičí svět. Humor. Absurdno. A taky zázraky!
Román věnovaný tátovi
Můj tatínek letos oslavil 80 let. Je to málomluvný chlapík, ale jeho jazyk lásky je pro mě srozumitelný i beze slov. Ráda s ním jen tak sedím a jsem.
Celý život pracoval jako stavební inženýr se specializací na zakládání staveb. A to stejné dal do života i mně. Pevné základy.
Díky tátovi jsem nikdy nemusela přemýšlet, jak má vypadat správný chlap. Každý z mužů mého života v sobě musel mít kousek z něj.
I když samozřejmě žádný z nich nikdy neuměl spravovat věci tak jako on. :-)
Román Bohumil je složení poklony všem tátům světa, kteří o své děti pečovali s láskou.
Ukázky z románu Bohumil
Ukázka 1: Stavební úřad pro Prahu 5 obýval jednu z historických budov. Fasádu kolem těžkých vstupních dveří zdobily složité ornamenty, kterými by se už dnešní architekti nezdržovali. Bohumil si k tělu pevně přitiskl svou koženou aktovku a volnou rukou zatlačil do dveří. V čekárně už posedávalo několik dalších návštěvníků. Bohumil slušně pozdravil a posadil se na volnou židli.
"Pane," otočil se na něj po chvíli jakýsi muž v elegantním tmavém obleku, "musíte si vzít lísteček." Kývl směrem ke stojanu s barevným displejem a zdvihl svůj lístek s pořadovým číslem, aby naznačil, že bez něj se tu ničeho nedovolá.
Bohumil si nepamatoval, kdy sem zavítal naposledy. Ale byl si docela jistý, že tehdy tu žádná taková věc nebyla. Znovu tedy vstal a pozorován několika páry očí, které v tu chvíli neměly nic jiného zábavnějšího ke sledování, došel k zářící obrazovce. Chvíli na ni koukal, žádná z nabízených možností mu nepřipadala vystihující jeho situaci.
Muž v obleku si všiml jeho rozpaků a ochotně vyskočil, aby mu pomohl. "Potřebujete poradit?"
"Nevím, co mám zmáčknout," přiznal Bohumil, který nevěděl, co má zmáčknout.
"Záleží, s čím sem jdete," řekl muž a začal předčítat jednotlivé položky, jako by byl Bohumil negramotný.
"Děkuju, to jste hodnej, to já číst umím. Ale nic z toho se mi nehodí. Nechtěl bych to udělat špatně."
"Ono je to jedno, pane," ozval se z druhého konce čekárny jiný muž, který si sem evidentně odskočil přímo ze stavby. Vypadal, že je tu pečený, vařený. "Prostě něco zmáčkněte, oni si s tím už poradí, nebojte." Muž se na něj bodře usmál, jako by to snad mělo všechno vyřešit.
Tak proč tady ten přístroj teda je? pomyslel si Bohumil trpce. Narodil se v časech, kdy lidi byli lidmi a nepotřebovali žádné podobné hlouposti, co vydávají lístky s pořadovými čísly. Stačilo přijít, zeptat se, kdo je poslední ve frontě, a hotovo. Doufal, že se nikdy nestane zahořklým dědkem, co jen plive kolem sebe a vzpomíná, jak dřív bylo všechno lepší. Ale ať se tomu bránil, jak chtěl, pomalu se takovým dědkem stával.
Zmáčkl tedy náhodné tlačítko, odebral lístek, který s pípnutím mašinka vyplivla, a zpátky se posadil na svou židli. V tu chvíli ze dveří vyšla žena, strkala si jakési papíry do kabelky a rozloučila se s ostatními zadrmoleným "nashle".
"Na shledanou," odpověděl nahlas Bohumil, a nebylo to myšleno ve zlém. Popravdě mu byli protivní všichni ti důchodci, co neměli nic lepšího na práci než se na poště pohoršovat, jak dnes lidé k sobě nemají blízko a nestojí jim za to ani slušně pozdravit. On zdravil proto, že mu to přišlo správné. A zdravil nahlas, protože chtěl, aby byl druhý pozdraven.
Vtom nad dveřmi kanceláří za doprovodu veselého cinknutí naskočilo další číslo. A24. Bohumil se podíval na svůj lístek a seznal, že se čísla shodují. "To je moje," řekl udiveně, aniž by vstal.
"Ano," pobídl ho muž v obleku, "tak běžte."
Bohumil zavrtěl hlavou: "Ne… to musí bejt nějaká chyba. Vy jste tu byli všichni dřív."
"Pane," houkl na něj muž v montérkách, "nijak nad tím nešpekulujte a prostě jděte."
"Ale…,"
"Tímhle přemejšlením tu akorát všechny zdržujete. A jestli nepůjdete hned, tak tam za chvíli skočí jiný číslo a máte smůlu."
"Fuj, nechceš si vzít kapesník?"
"Nechci," odbyl ji. "Snažím se trochu propláchnout nos vodou, mám strašnou rýmu."
A je to tady, pomyslela si. Že byla tak blbá, a byť jen na chvíli si dovolila snít o jednom jediném víkendu, kdy by fungovali jako normální rodina. "Tak se aspoň zavři. Uviděj tě kluci a budou se chtít po tobě vopičit." Znechuceně se odvrátila, ale pak ještě naposled strčila hlavu do dveří: "A pochybuju, že ty smrkance po nich budeš uklízet."
Paráda. Den jako korálek. A to bylo teprve půl osmé ráno.
Zabalila se do županu, nohama vklouzla do bačkor a přinasraná se doploužila do kuchyně. Poslepu vsunula naučeným pohybem kapsli do kávovaru a přistavila svůj oblíbený hrnek pokrytý srdíčky, mezi nimiž stálo napsáno Marie. Existoval k němu ještě druhý, úplně stejný, jen s Lubošovým jménem. Malovala je sama, byl to dárek k jejich prvnímu výročí. Výročí vztahu, z něhož všechno hezké už dávno odválodloupal čas, tak jako z hrnků s každým cyklem v myčce postupně mizela barva, až zbyly jen vybledlé obrysy, které dávaly tušit, že se tu kdysi dávno nacházelo cosi hodné pozornosti.
"Dá si někdo míchaný vajíčka?" zavolala z kuchyně.
Odpovědí jí byly dva vysoké souhlasné hlásky. Vajíčka byla jedním z mála jídel, které jedli u nich doma všichni. Vašek byl všežravec, snědl odmala cokoli před něj postavila. Díky němu se jí aspoň částečně ulevilo, že chyba možná není jen na její straně. Jeníkova dieta totiž byla barevně omezená. Držel se sveřepě jídel, která byla bílá nebo žlutá. Ostatní barvy se řadily do kategorie "podezřelé". Jednu z výsostných výjimek udělil kečupu, který byl schopen likvidovat rychlostí litr za týden. Nicméně navzdory Mariiným obavám a tomu, že jeho jídelníček sestával jen z těstovin, rýže, bramborové kaše, jogurtu, plátkového sýra, vanilkové zmrzliny a vajíček na všechny způsoby, Jeník vcelku prospíval. A tak po čase hodila za hlavu všechna předsevzetí, která si udělala při sledování instagramových profilů zabývajících se vyváženou dětskou stravou, a přestala se stresovat. Jediné vrásky na čele jí dělal Luboš, který se čas od času vynořil z ulity a pronesl něco o tom, že Jendu rozmazlila a ať se podívá na Vaška, jak všechno pěkně bez odmlouvání sní, no bodejť by ne, když je po něm. Někdy si Marie říkala, jestli by to nebylo jednodušší bez něj.
"Já nebudu," zahuhňal Luboš, když vešel do kuchyně. "Dám si jenom čaj a pojedu asi do kanceláře."
"Cože? Vždyť je sobota! Slíbils, že dneska budeš s náma!" otočila se na něj překvapeně, když vyndávala vajíčka z ledničky.
"Mám hroznou rýmu, nechci vás nakazit. Zoo bych dneska stejně nedal. Takhle aspoň něco popracuju a nebudu tu na vás prskat bacily."
Kdyby to nebyl snad desátý zrušený víkend v řadě, znělo by to jako rozumná nabídka zodpovědného otce, jemuž je zdraví rodiny nadevše. Marie se však nemohla ubránit pocitu, že Luboš je jenom prachsprostej samolibej zmetek. "Jseš prachsprostej samolibej zmetek," procedila mezi zuby, zatímco rozbíjela vajíčka do misky.
"Prosím?" obrátil se na ni Luboš nevěřícně.
"Slyšels dobře!"
"Tak já se tady snažím, makám jak mourovatej, živím celou tuhle domácnost včetně tvýho syna…," nedokončil větu.
Marie ustala v práci a podívala se na něj tak, že kdyby její pohled dokázal konat, ležel by Luboš rozsekaný na sto padesát osm kousíčků na podlaze v tratolišti krve. "Vypadni," zašeptala.
Luboš jen zavrtěl hlavou. Pak zhluboka vydechl a beze slova zmizel z kuchyně. Marie slyšela, jak se v ložnici balí a u toho okatě posmrkává. Určitě proto, aby slyšela, jak moc je nemocný. Chudáček.
Ukázka 3: "Forreste!" zahřímal hlas paní Šestákové, zatímco Vilém zběsile poskakoval v rytmu směšného tanečku, snaže se ochránit si kotníky před psím hryznutím. "Forreste! Sedni!" hulákala dál, ale pes ji vůbec neposlouchal. Valérie přerázovala místnost, chytila jezevčíka za obojek a vynadala mu: "Co to je? No co to je?! Fuj to je! Nesmíš! Fuj!"
Psík se zklidnil, ale o Vilémovi se totéž říct nedalo. Krčil se v rohu kanceláře, kam ho malý jezevčík svým útokem zahnal. Když sebral dost sil na to, aby promluvil, vykoktal ze sebe podivnou fistulí: "Co to je?"
"To je pes," odpověděla s důrazem na každou slabiku, jako by byl Vilém retardovaný.
"To vidím! Držte si ho!"
"On ti neublíží. Umí rozhodně víc štěkat než kousat. Viď, Forreste? Nebudeme kousat pána, pán je fuj!"
Vilém pomalu zavřel a zase otevřel oči, jako by doufal, že obraz jezevčíka v jeho kanceláři mezitím zmizí. "Paní Šestáková," řekl už o poznání sebevědomějším hlasem odpovídajícím jeho postavení ve firmě, "zvířatům je do budovy vstup přísně zakázán. Máte to v pracovní smlouvě, kterou jste podepsala."
"Ale, prosím tě," mávla rukou a pustila psa, který se okamžitě vydal očuchat Vilémovy kožené boty, aby zjistil, jestli je to dobrý člověk. "Tohle přece není žádný zvíře! To je Forrest," oznámila, jako by se tím všechno vysvětlilo.
"Co dělá v mý kanceláři? A jak jste ho vůbec pronesla přes recepci?"
"Nešlo to jinak, musela jsem ho vzít s sebou. Jak už je starej, tak se mi začal počůrávat. Nevydrží sám těch šest hodin jako dřív."
"Chcete mi tím říct, že kromě toho, že jste porušila zákaz nošení zvířat do prostor naší televize, tak jste si vzala psa, co neudrží moč?"
Valérie ale neodpověděla a dál pokračovala ve své práci. Zapnula vysavač a úzkým nástavcem začala projíždět spáry v gauči. Když ho vypnula, do nastalého ticha řekla: "To se neboj, to on chvíli vydrží. Jen s ním prostě musím chodit častějc." Koukla na hodiny nade dveřmi a dodala: "No vidíš, už budem muset zase venčit." Nebylo jisté, zda to oznámení směřovala psovi, nebo Vilémovi. Nechala vysavač ležet uprostřed kanceláře, s elegancí sobě vlastní ho překročila, z velké kabely vytáhla vodítko a spolu s natěšeným jezevčíkem zmizela na chodbě.
Vilém ještě dobrou minutu po jejím odchodu nevěřícně koukal do prázdných dveří.
Ukázka 4: "Slávku! Rychle si zapni televizi!" vyhrkla Alena do telefonu místo pozdravu.
"Co prosím?"
"No slyšíš dobře! Všeho nech a pusť si televizi!"
Dobroslav si tiše povzdechl tak, aby ho manželka neslyšela. Často měla sklony přehánět a dramatizovat. A ačkoli se jí snažil už přes třicet let vysvětlit, aby přizpůsobila své emoce závažnosti situace, bylo to jako házet hrách na stěnu. Musel se zkrátka naučit ji milovat se vším, co k ní patřilo. "Alenko, víš přece, že jsem v práci," namítl konejšivě.
"Ty to nechápeš! Ten člověk, co šéfuje tý svý televizi, kterou si pojmenoval po sobě, právě oznamuje, že chce taky kandidovat na primátora!"
"Vilém Hladík?" zeptal se nevěřícně.
"Jo! Přesně ten!"
Dobroslav si odkašlal, a pak hlasem – vyrovnaným jako obvykle – řekl: "Děkuji ti, Alenko. Ještě se ti ozvu." A tak jako ona nepozdravila, on se nerozloučil a rovnou zavěsil. Cítil, jak v něm narůstá vztek, a to nevěstilo nic dobrého. Z míry ho vyvedlo máloco. Z ostatních protikandidátů neměl strach. Byli to většinou patolízalové a řiťoalpinisté, kteří neměli lidem co nabídnout. Neznámé tváře netrénované v rétorice. Ale Vilém Hladík, jakkoli byl hloupý až na půdu, představoval vážné ohrožení. Měl totiž něco, co se nedá ani koupit, ani nacvičit.
Tou tajnou ingrediencí bylo kouzlo osobnosti. Ne snad, že by byl Dobroslav jeho pravidelným sledujícím. Ale z toho mála, co měl možnost spatřit, mu bylo jasné, že tenhle soupeř bude tvrdý oříšek. Uměl totiž mluvit k lidem. A nejenom to. Uměl jim říkat to, co chtěli slyšet, jazykem, který byl mnohým voličům blízký.
Dobroslav se rychle zamkl ve své kanceláři a zapnul si velkou obrazovku, kterou používal s kolegy většinou jako prezentační plátno. Spěšně proklikával mezi kanály, až našel ten, který hledal. Na obrazovce se objevila Vilémova hlava v nadživotní velikosti.
"Vážení diváci, vážení voliči," říkal zrovna a bodře, po způsobu hodného strýčka z Ameriky, se usmíval do objektivu. Na pozadí jako hudební podkres hrály housle jakousi jímavou melodii. "Současný magistrát nás neustále zaplavuje sliby o průjezdné Praze, snadném parkování, dostupném bydlení, dostatku míst ve školkách a školách, o zlepšení služeb pro naše seniory a mnohém dalším. Ale kolik z toho doopravdy splnili? Já jsem si tu nachystal takové malé vysvědčení." Vilém zvedl ze stolku mimo záběr kamery velkou plachtu, na které sice nešlo nic přečíst, ale jasně na ní byly vidět odrážky v podobě červeně proškrtnutých políček.
"Zde jsem si dovolil vypsat čtyři roky staré předvolební sliby současného primátora a srovnat je s dnešním stavem. Vážení přátelé," Vilém udělal dramatickou pauzu, "pojďme se spolu podívat, jak se řešení těchto palčivých otázek, které trápí mnoho z vás, mých spoluobčanů, za tu dobu posunulo."
Na Dobroslava šly mrákoty. Musel se napít vody, protože cítil, jak v něm začíná kypět žluč. Konfrontační kampaň. To nejhlubší dno předvolebního boje. Myslel si, že se toho za svou kariéru už nedočká. Měl přece vybudované jméno, předcházela ho dobrá pověst. A hlavně, pro Prahu toho udělal snad víc než pro svou rodinu. Najednou se objeví nějaký směšný hejhula, ubohý budižkničemu, co nemá o tom, jak se politika dělá, ani páru, a začne lidem vykládat, jak to tu dá všechno do pořádku.
Dobroslav nevěřícně zíral na toho televizního klauna, co mával svou pitomou plachtou s nečitelným fontem a snažil se dehonestovat jeho mnohaletou práci, kterou on sám považoval za poslání a službu lidem. Z obrazovky sice padala jedna překroucená pravda za druhou, ale jemu se z toho i tak udělalo zle. Je jedno, jak moc jsou informace lživé. Neplatí žádná presumpce pravdy. Jakmile se už jednou něco vypustí ven, a to jakýmkoli kanálem, dá strašnou práci to lidem vymluvit.
"To je jak ve stlašidelným domě," ozvalo se zpod peřiny, odkud koukala jen rozcuchaná blonďatá kštice a dvě vykulené modré oči.
Z druhé strany postele okamžitě přiletěla odpověď: "Jseš strašpytel! Hlavně se nerozbreč, že chceš maminku."
Vašek na bratra vyplázl jazyk, a následně zajel zpátky do domnělého bezpečí peřiny. Jeník ho však na oplátku pod dekou kopl, aby si byli kvit. Udělal to samozřejmě strašně nenápadně, protože za svůj krátký život už stihl pochopit, že veškeré hádky a rvačky budou svedeny na staršího. Mladšího sourozence je tudíž potřeba týrat a šikanovat co možná nejvíc skrytě, aby to rodiče neviděli, jelikož důkazní břímě pak padne na Vaška, který bude muset jít žalovat. A jestli něco máma nesnášela víc než jejich potyčky, pak to bylo bonzáctví.
Přestože svůj poslední útočný manévr Jenda kdovíjak neutajil, Bohumil to přešel bez komentáře. Všiml si toho, ne že ne. Ale sám byl ze tří bratrů a věděl, že klučičí pranice, neustálé tahanice, vzájemné provokování a postrkování v součtu nic neznamenají. Takhle zpětně by to přirovnal k vlčatům, která si skrz souboje se sourozenci trénují nejen chrabrost a sílu, ale též upevňují své postavení ve skupině.
"Okamžitě toho nechte!" okřikovala je před mnoha lety maminka, když si s Mojmírem či Vilémem vjeli do vlasů. Dosud si pamatoval, jak ho to rozčilovalo. Ačkoli jejich bitky musely vypadat někdy dost děsivě, byl si jistý, že záměrem ani jednoho z bratrů nebylo druhému ublížit. "Počkejte, až táta přijde domů," vyhrožovala jim, "ten vás srovná." Ale táta je nikdy nesrovnal. Nechával je, ať si své problémy mezi sebou pořeší sami, po chlapsku. Nebo je zaměstnal a bylo po pranici.
Bohumil se nikdy nepouštěl do velkých analýz a rozborů. Kdyby však byl tázán, co si myslí o dnešní výchově dětí, řekl by asi právě to, že je moc zženštilá. Ne snad, že by podporoval výchovu tvrdou rukou. K fyzickému násilí vůči dětem měl sám na hony daleko. Ale nelíbilo se mu, jak dnešní mámy věnují pozornost každé prkotině. A obzvlášť mu to drásalo nervy právě u kluků. Obětavé maminky sebemenší odřeninu hned postříkaly dezinfekcí a přelepily náplastí. Jakmile se spustil déšť, navlékaly své syny do pláštěnek a nutily je nazout si holínky. Tahaly s sebou batohy nadité svačinkami, kdyby jejich kloučci náhodou dostali hlad.
On byl přesvědčený, že aby z kluka vyrostl chlap, musí během svého dětství a dospívání zažívat nějaký stupeň fyzického nepohodlí. Aby se muž stal mužem, musí občas řízeně trpět a podstupovat alespoň drobná, s rozvahou dávkovaná příkoří. Nešlo o žádné týrání. Spíš jakési osahávání svých hranic a možností v bezpečném prostředí vlastní rodiny. Do toho mimo jiné neodmyslitelně patřily právě i bratrské půtky.
A taky poměřování sil s přírodou, kde se naučí, že proti některým věcem v životě nemá smysl bojovat, ale je potřeba naučit se je respektovat. Budeš-li zápasit s přírodou, vždycky tě porazí. Půjdeš-li s ní a budeš-li ji plně respektovat, ona zůstane nezměněna a ty budeš tímto setkáním posílen.
Ať si tihle dva malí chlapi pod peřinou porovnají svoje účty. On se jim do toho míchat nebude.