Bohumil

Jak složité je žít jednoduše?

Můj nejnovější román se právě píše! Aktuality a ukázky z knihy budu přidávat na FB stránku Bohumil a časem doplním informace i sem. Předpokládané vydání knihy plánuji na podzim 2023.

Román inspirovaný mým tátou

Málomluvným chlapíkem, který je ještě ze starého světa, kterému bylo možné rozumět. Který bylo možné rozebrat, opravit a zase složit. 

A pokud něco chybělo, nekupovalo se nové. Vyrobilo se to. Funkčnost a trvanlivost se preferovala před estetikou a wow efektem.

Stejným způsobem pečuje o vztahy, ačkoli ty jsou pro něj o dost složitější opravovat než sebezapeklitější technický problém.

Nemůžete od něj čekat nabubřelá a romantická gesta. Většinou jen tiše sedí a pozoruje. A když sezná, že je jeho pomoci potřeba, tak jde a udělá to. Někdy i dřív, než sami víte, že pomoc potřebujete.
A to je přesně ono. Nechvástat se. Planě neslibovat. Dělat, co je třeba.

Což je někdy pro okolí náročné, protože existují ženy, které potřebují okázalost v podobě kytic a slůvek "miluju tě". Toho se však od něj nedočkáte.

Jeho urputnost občas otravná, protože vidí svět jednoduše a jasně. A když nemá pochyb o výsledku, jde za ním přímou cestou a nedbá toho, že existují lidé, kteří mají tu zvláštní věc zvanou emoce.
Tomuhle jazyku lásky rozumím, protože jím též mluvím.
Bohumilem chci vzdát všem těmto mužům hold. Zvenku možná působí jako podivíni, ale jejich svět je čistý, prostý, bezelstný a skrz naskrz dobrý.
Všechny ty scény z knížek o Agnes, kdy dívka se šamanem Ezrou kouká do ohně, nemusejí si nic říkat, a přesto si rozumí, jsou psané podle mých chvilek s tátou, kdy jen tak sedíme v altánu a pijeme pivo. Mluvíme spolu málo, ale v tom nemluvení je jakési tiché spiklenectví dvou duší, které si rozumí i beze slov.
Taťkovi bude letos osmdesát. Knížka bude dárek k jeho narozeninám, ačkoli si to pravděpodobně nikdy přímo neřekneme. Ale nebude to potřeba, protože vědět budeme oba.

Ukázky z románu 

Ukázka 1: Stavební úřad sídlil v jedné z historických budov. Fasáda kolem těžkých vstupních dveří byla zdobena složitými ornamenty, kterými by se už dnešní architekti nezdržovali. Bohumil si k tělu pevně paží přitiskl svou koženou aktovku a volnou rukou zatlačil do dveří. V čekárně už posedávalo několik dalších návštěvníků. Bohumil slušně pozdravil a posadil se na volnou židli.

"Pane," otočil se na něj po chvíli jakýsi muž v elegantním tmavém obleku, "musíte si vzít lísteček." Kývl směrem ke stojanu s barevným displejem a zdvihl svůj lístek s pořadovým číslem, aby naznačil, že bez něj se tu nikdo ničeho nedovolá.

Bohumil nevěděl, kdy tu byl naposledy. Ale byl si docela jistý, že v té době tu žádná taková věc nebyla. Znovu tedy vstal a pozorován několika páry očí, které v tu chvíli neměly nic jiného zábavnějšího ke sledování, došel k zářící obrazovce. Chvíli na ni koukal, žádná z nabízených možností mu nepřipadala vystihující jeho situaci.

Muž v obleku viděl jeho rozpaky a ochotně vyskočil, aby mu pomohl. "Potřebujete pomoct?"

"Nevím, co mám zmáčknout," přiznal Bohumil, který nevěděl, co má zmáčknout.

"Záleží, s čím sem jdete," řekl muž a začal předčítat jednotlivé položky, jako by byl Bohumil negramotný.

"Děkuju, to jste hodnej, to já číst umím. Ale nic z toho se mi nehodí. Nechtěl bych to udělat špatně."

"Ono je to jedno, pane," ozval se z druhého konce čekárny jiný muž, který si sem evidentně odskočil přímo ze stavby. Vypadal, že je tu pečený, vařený. "Prostě něco zmáčkněte, oni si s tím poradí, nebojte." Muž se na něj bodře usmál, jako by to snad mělo všechno vyřešit.

Tak proč tady ten přístroj teda je? pomyslel si Bohumil trpce. Narodil se v dobách, kdy lidi byli lidi a žádné takovéhle hlouposti plivající lístky s pořadovými čísly nebyly potřeba. Stačilo přijít, zeptat se, kdo je poslední ve frontě, a hotovo. Nikdy nechtěl být zahořklým dědkem, co jen plive kolem sebe a vzpomíná, jak dřív bylo všechno lepší. Ale ať se tomu bránil, jak chtěl, pomalu se takovým dědkem stával.

Zmáčknul tedy náhodné tlačítko, odebral lístek, který s pípnutím mašinka vyplivla, a znovu se posadil na židli, ze které prve vstal. V tu chvíli ze dveří vyšla žena, strkala si jakési papíry do kabelky a rozloučila se s ostatními zadrmoleným "nashle".

"Na shledanou," odpověděl nahlas Bohumil, a nebylo to myšleno ve zlém. Popravdě mu byli protivní všichni ti důchodci, co neměli co lepšího na práci než se na poště pohoršovat nad tím, jak dnes lidé k sobě nemají blízko a nestojí jim za to ani slušně pozdravit. On zdravil proto, že mu to přišlo správné. A zdravil nahlas, protože chtěl, aby byl druhý pozdraven.

Vtom nad dveřmi kanceláří za doprovodu zvukového signálu naskočilo další číslo. A24. Bohumil se podíval na svůj lístek a seznal, že se čísla shodují. "To je moje," řekl udiveně, aniž by vstal.

"Ano," pobídl ho muž v obleku, "tak běžte."

Bohumil zavrtěl hlavou: "Ne... to musí bejt nějaká chyba. Vy jste tu byli všichni dřív."

"Pane," houkl na něj muž v montérkách, "nijak nad tím nešpekulujte a prostě jděte."

"Ale..."

"Tímhle přemejšlením tu akorát všechny zdržujete. A jestli nepůjdete hned, tak tam za chvíli skočí jiný číslo a máte smůlu."

Bohumil už tedy neprotestoval, vstal, omluvně se podíval po všech čekajících, z nichž většina se s ním neobtěžovala navázat oční kontakt, a vzal za kliku. Za přepážkou, nad kterou též svítilo A24, seděl mladík, kterému mohlo být sotva třicet. Na stolku stála cedulka s jeho jménem, před nímž se hrdě skvěl titul Mgr. et Mgr. značící dvě vysoké školy, které musel vystudovat, aby to dotáhl až na pobočku stavebního úřadu na Praze 5. Na sobě měl pečlivě vyžehlenou košili ve světle fialkové barvě, kterou by Bohumil označil za pro muže nevhodnou, kdyby se k tomu měl vyjádřit. Ale každý si dnes může nosit, co chce. Nebude to soudit.

"Dobrý den," pozdravil nahlas Bohumil a přistrčil si židli.

"Dobrý den," řekl povzbudivě mladík, vida starého pána. "S čím vám mohu pomoci?"

Bohumil začal šátrat ve své staré aktovce, ze které vyndal tlustou složku, již položil před úředníka. "Přinesl jsem dokumentaci pro zpětné provedení kolaudace již stojící budovy."

"Ale..." podíval se váhavě na lísteček, aby znovu zkontroloval číslo, "na pořadovém automatu jste vybral možnost Žádost o přidělení evidenčního čísla."

"Jo, to je možný," přiznal rozpačitě. "Ale to jen proto, že jsem tam nenašel čudlík pro provedení zpětné kolaudace."

"Ono je to tam schované. Musíte nejdřív kliknout na tlačítko Stavba, pak se vám otevřou další možnosti..."

"Můžu se vrátit a naklikat to znovu správně," navrhl Bohumil a myslel to vážně.

"Ne, prosím vás, to není nutné. Už tu jste, tak vás vyřídím."

"Kolaudace spadají taky pod vás?"

"Ano. Všichni mí kolegové, včetně mě, jsou kompetentní zpracovat veškeré klientské požadavky," odpověděl s úsměvem mladý úředník.

"Tak... proč je tam teda ten rozcestník?"

"Abychom mohli vést statistiky o tom, s jakými požadavky se na nás lidé obrací. A také abychom dopředu věděli, kdo s čím přichází, a v neposlední řadě abychom dle toho mohli prioritizovat."

"A nebylo by jednodušší brát prostě jednoho člověka za druhým tak, jak přišli? Předběhl jsem frontu!" ohradil se Bohumil, jako by to snad mohl mladík napravit.

Ten se už o poznání unaveněji usmál: "Pane, to, že jste předběhl frontu, opravdu není má vina. Systém vás vyhodnotil jako rychle odbavitelný požadavek, a proto vás upřednostnil."

"Nechtěl jsem zdržovat."

Ale zdržuješ, dědo, pomyslel si mladík, nahlas však řekl jen: "S čím vám tedy mohu pomoci?"

Bohumil konečně našel pevnou půdu po nohama. Nyní se už budou pohybovat ve vodách, kde se něco naplaval. Pod plastovou přepážkou podstrčil objemnou složku, pečlivě svázanou režným provázkem. Mladík se na něj kradmo podíval, ale Bohumil ho ujistil: "Nebojte. Máte tam všechno potřebný, bude to jen formalita."

Úředník nedůvěřivě otevřel složku a začal se jí probírat. Udiveně obracel jeden list papíru za druhým a pak opatrně zvednul oči, jako by předpokládal, že se stařík před ním mezitím proměnil v gumovou kačenku nebo něco podobně nepravděpodobného. Za ty dva roky, co už v úřadě pracoval, totiž ještě nic takového neviděl. "Je to namalované pastelkami," pronesl nevěřícně.

"Ne," opravil ho Bohumil, "barevně máte označené jen důležité věci. Pro přehlednost."

"To..." zaváhal, "to nemůžeme přijmout, pane."

"Proč?" zeptal se stařík bezelstně jako dítě.

"Protože tu jsou jistá pravidla. Musíte to mít vypracované na počítači."

"Žádný takový pravidla nejsou. Celej život jsem se živil jako stavař. Dával jsem kulatý razítko na stovky staveb. Kolik z nich myslíte, že bylo kreslených na počítači?"

Mladík si odkašlal. "Ehm, ale teď je jiná doba, pane. Podívejte, je potřeba to nakreslit v nějakém programu, třeba v AutoCADu. A dát to na čistý papír, ne na čtverečkovaný."

Kdyby byl Bohumil prudká povaha a kdyby u sebe měl logaritmické pravítko, lísknul by s ním toho holobrádka přes zátylek.

Ukázka 2: V tomhle se od svých bratrů podstatně lišil. Mojmír byl sice podobně zádumčivý jako on, ale svou emigrací udělal naprosto zásadní krok, který ho zařadil mezi věčné vyděděnce. Sice se naučil jazyk, snad si v Portugalsku našel i nějaké přátele. Ale stále se nacházel na hraně, nepatřící ani tam, ani onam, což ho nutilo být v jakési neustálé ostražitosti, díky které nemohl spočinout. 

A pak tu byl Vilém, nejmladší z bratrů, který byl ukázkou toho, že i v pokročilém věku lze držet prst na tepu doby. Sledoval trendy, snažil se naskakovat do všech vlaků, jež svištěly kolem, aby mu náhodou něco neuniklo. A to i přesto, že ty vlaky řídili čím dál mladší strojvedoucí.

Oproti tomu Bohumil se cítil spíš jako stařičký výpravčí na zapomenutém nádraží, kam občas nějaký ten vlak zabloudí, ale on ví, že jemu do něj nasedat nepřísluší. S klidem v duši tak může stát na nástupišti a mávat všem těm vlakům napěchovaným lákavými přísliby a nadějemi, které ho už ničím nelákají.

Ukázka 3: V sobotu ráno našla Luboše v koupelně, jak smrká do umyvadla."Fuj, nechceš si vzít kapesník?""Nechci," odbyl ji. "Snažím se si trochu propláchnout nos vodou, mám strašnou rýmu."

A je to tady, pomyslela si Marie. Že byla tak blbá a byť jen na chvíli si dovolila snít o tom, že by aspoň jeden víkend mohli fungovat jako normální rodina. "Tak se aspoň zavři. Uviděj tě kluci a budou chtít taky smrkat do umyvadla." Znechuceně se odvrátila, ale pak ještě naposled strčila hlavu do dveří: "A pochybuju, že ty smrkance po nich budeš uklízet."

Paráda. Den jako korálek. A to bylo teprve půl osmé ráno.

Marie se zabalila do županu, nohama vklouzla do bačkor a přinasraná se doploužila do kuchyně. Poslepu vsunula naučeným pohybem kapsli do kávovaru a přistavila svůj oblíbený hrnek pokrytý srdíčky, mezi nimiž stálo napsáno Marie. Existoval k němu ještě druhý, úplně stejný, jen s Lubošovým jménem. Malovala je sama, byl to dárek k jejich prvnímu výročí. Výročí vztahu, z něhož všechno hezké už dávno odloupal čas, tak jako z hrnků s každým cyklem v myčce postupně mizela barva, až zbyly jen šedé obrysy, které dávaly tušit tomu, že se tu kdysi dávno nacházelo cosi hodné pozornosti.

"Dá si někdo míchaný vajíčka?" zavolala Marie z kuchyně.Odpovědí jí byly dva vysoké souhlasné hlásky. Vajíčka byla jistota. Vašek byl zvíře, sežral odmala cokoli, co před něj postavila. Díky němu se jí aspoň částečně ulevilo, že chyba možná není jen na její straně. Jeníkova dieta totiž byla barevně omezená. Držel se sveřepě jídel, která byla bílá nebo žlutá. Ostatní barvy se řadily do kategorie "podezřelé", tedy kromě kečupu, který byl schopný likvidovat rychlostí litr za týden. Nicméně navzdory Mariiným obavám a tomu, že se jeho jídelníček sestával jen z těstovin, rýže, bramborové kaše, jogurtu, plátkového sýru, vanilkové zmrzliny a vajíček na všechny způsoby, Jeník vcelku prospíval. A tak po čase hodila za hlavu všechna předsevzetí, která si udělala při sledování instagramových profilů zabývajících se vyváženou dětskou stravou, a přestala se stresovat. 

Jediné vrásky na čele jí dělal Luboš, který se čas od času vynořil z ulity a pronesl něco o tom, že Jendu rozmazlila a ať se podívá na Vaška, jak všechno pěkně bez odmlouvání sní, no bodejť by ne, když je po něm. Někdy si Marie říkala, jestli by to nebylo jednodušší bez Luboše.