Božidara

Jaký život bys žil, kdyby ti byla všechna "musíš" a "nesmíš" u prdele?


Jeden z návrhů na titulní stránku od Alishy Zalesak (Nakonec použijeme jiný, ale pssst! Bude to překvapení!)
Jeden z návrhů na titulní stránku od Alishy Zalesak (Nakonec použijeme jiný, ale pssst! Bude to překvapení!)

Božidara je babička, kterou jste možná neměli. Ale měli byste chtít. Pro vaše dobro.

Umí péct vánočky, ale většinou se netrefí na Vánoce. Nemá vkus, zato má styl. Respektuje všechny živé bytosti, ale na plotě jí visí cedule "Zákaz chcaní psů". Její slovník nepatří k nejvybranějším.

Je moudrá, ale ne přemoudřelá. Radí jen na výslovné požádání. No dobře, někdy i bez něj. Ale vydržet se to dá.

Je s ní sranda. A není s ní nuda. V trapnosti se nepochopitelně vyžívá. A zatáhne vás do ní, ať už budete chtít, nebo ne.

Naštvat ji či urazit se zdá být nemožné. Ale pokud jde o princip, radši se jí kliďte z cesty. Její smysl pro spravedlnost je svérázný, ale stojí za to nad ním popřemýšlet.

Všechna trápení světa vyléčí buchtami. S mákem. S cukrem. A s rumem. Hodně rumem. A ve zvlášť naléhavých případech vás počastuje konopím.

Božidara je žena, která se nebojí žít ani umřít. A přece je na světě jedna věc, ze které strach má.


Kniha vyjde na začátku listopadu, ale objednat si ji můžete už teď!        Při objednávkách do 4. 10. získáte bonus v podobě autorčiných poznámek a vysvětlivek ke knize.

Děj románu

Božidara žije sice možná zvláštní, nicméně poklidný život. Když se jednoho dne na prahu její chalupy zjeví dospívající vnučka Rosie s žádostí o azyl na dobu neurčitou, ani jedna z nich ještě netuší, jak moc se jejich každodennost promění.

Zatímco Božidara se musí vypořádat s tím, že její mnohaletou samotu narušila nová bytost, Rosie se pokouší zbavit okovů, které jí nasadila její matka Milada v podobě až příliš dokonalého života, v němž každá vteřina je předem naplánovaná.

Po společně stráveném loudavém létě ale vyvstanou dvě zásadní otázky. Vrátí se Rosie na gymnázium, aby dokončila maturitní ročník? A kam každý podzim Božidara na pů roku zmizí, aniž by o tom cokoli kdokoli z rodiny věděl?

Vyražte spolu s Božidarou na bláznivý road trip. Nebudete litovat. Dost možná to bude cesta vašeho života.

Sledujte Božidařinu cestu z Čech až k moři!

Jak knížka vznikla

Tak jako všechny mé knihy, i tato ke mně přišla v podobě jedné jediné nosné myšlenky: 

Jaké by byly naše životy, kdybychom je žili podle sebe? Bez ohledu na to, co si myslíme, že bychom měli. Bez ohledu na to, co po nás požadují druzí.

V zimě 2021 jsem se shodou náhod ocitla na samotě v portugalských horách. A tam ke mně poprvé přišla Božidara.

Původně jsem si myslela, že to bude mé o dvacet let starší já. Jenže ona byla tvrdohlavá a pod rukama mi ožila ve velmi svéráznou bytost, která má se mnou spoustu věcí společných, ale v mnohém se ode mě liší.

Když jsem začala psát její příběh, zdálo se mi, jako by už někde existoval. Jako bych ho jen stahovala odkudsi, kde je již dopsaný, a na mně je pouze přenést ho na papír.

Zdaleka ne všechny scény jsem vymyslela. (A už vůbec ne prožila.) Ale v mých představách byly tak reálné, že když jsem se po půl roce psaní s postavami loučila, bylo mi smutno, jako kdybych opouštěla dobré přátele.

Román o třech generacích žen. Román o tom, že i když se snažíme být těmi nejlepšími matkami, jakými dokážeme, nemusí to vést ke krásnému vztahu s dcerou.

Zajímají vás detaily a pozadí vzniku Božidary?

5 zemí, 5 témat

    Česko ZASTAV SE. Zpomal. Odpočívej. Zevli. Jen buď. Toulej se. Užívej samotu. Čekej. Důvěřuj procesu. A zjisti, kdo jsi.
    Německo ODVAŽ SE. Vypni vnitřního cenzora. Neboj se. Ztrapni se. Blázni. Tanči. Zpívej. Směj se. Hraj si. A neber se tak vážně.
    Francie DOVOL SI. Mysli na sebe. Pečuj o sebe. Dopřej si. Měj se na prvním místě. Nauč se i brát, ne jen dávat. Miluj se.
    Španělsko ODPOUTEJ SE. Vykašli se na očekávání. Měj odvahu plavat proti proudu. Nauč se říkat ne. Nežij životy jiných. Žij ten svůj.
    Portugalsko ODPUSŤ. Nelpi. Nebojuj. Pluj světem lehce a v radosti. Otevři se. Vyjadřuj city. Odpusť druhým. A především pak sobě.

(Nevyžádaná) moudra od Božidary

"Někdy tak moc žijeme v zajetí svý verze pravdy, že pro ni přestanem vnímat svět kolem."

"Abysme si někoho udrželi na blízku, je potřeba umět ho i pustit."

"Pilnost je momentálně největší metlou lidstva. Jednou na ni zajdem."

"Příště by sis měla přát výhru ve Sportce. Nebo aspoň vilu s bazénem," popíchl ji.
"Ani jedno z toho nepotřebuju."

"Tyhle pravidla, co maj údajně chránit spotřebitele! My už jsme tak chráněný, až jsme z toho úplně blbý."

"Ohánět se akademickejma moudrama je celkem dobrej způsob, jak zakrýt to, že jseš pitomec."

"Buď pevná navenek. Ale zůstaň jemná v srdci. To je to kouzlo." 

"To si zarámuju a pověsím na dveře záchodu," ušklíbla se Rosie, ale ve skutečnosti se jí to hodně dotklo.

"Babi, mně se to nějak nezdá. Jít si lehnout k bandě nadrženejch týpků. Co když nás tam znásilní nebo tak něco?"

"Tak víš co, v mým věku už je tohle spíš vroucný přání než hrozba."

"Máš ty to jednoduchý s tím svým Bohem."


"Ale prd. Není to jen můj Bůh. Je všech. A je tu i pro tebe, i když v něj nevěříš."

"Krása života spočívá v tom, že ho dopředu nevymyslíš. To je podle mě největší průser naší civilizace. Moc přemejšlíme."

"Když si na lidech všímáš toho, co tě od nich odlišuje, je to na prd. Musíš hledat to, co máte společný."

Když si Božidara mohla vybrat, jestli být z něčeho dopředu předposraná, nebo věřit, že všechno dobře dopadne, volila to druhé. Vždycky.

"Tak proč tě prudí?"

"Protože každej musí něčím svý dny plnit."

Ilustrace

meditační omalovánky od Jiři Kelnarové

Ukázky z knihy

Ukázka 1: Na okamžik to vypadalo, že mu došla slova, ale jen co se ze šoku vzpamatoval, začal nanovo. "Ich werde die Polizei rufen." Poté strčil ruku do kapsy, vytáhl z ní mobil a jal se ho odemykat.

To už ale Božidara byla u něj. Sahala mu sotva po prsa, ale to jí nijak nebránilo v tom, aby s ním mluvila jako rovná s rovným. Dlouze k jeho překvapení potáhla z jointu a poté mu volnou rukou odstrčila telefon stranou. Pak spustila, bezostyšně a klidně, vkládajíc do češtiny špatná německá slovíčka: "Meine liebe Freundin, znáš indiány?"

Muž na ni hleděl s vytřeštěnýma očima, asi se nedokázal tak rychle vzpamatovat z toho, že ho tahle komediální postavička oslovila jako přítelkyni.

"Neznáš. To mi mohlo bejt jasný." Božidara si znovu krátce potáhla a pokračovala: "Das Indian, to jsou jiný třídy. Andere Klasse, ja? Vůbec nechápou, že by půda měla někomu patřit. Žádnej privat Platz, verstehen Sie?"

Rosie fascinovaně sledovala, jak babička ve své spacákové kápi zvedá ruce k obloze jako jakýsi domorodý kazatel. "Kuken Sie na oblohu. Patří snad mraky někomu? Nein!" zvolala vítězoslavně. "Patří někomu vzduch? Das Luft? Co? Also nein! Tak vidíš!" Božidara mu píchla ukazovákem do prsou a on se ji ani neodvážil setřást. "My dvě, mein Kamarade, wir sind poutnice, abys věděl! A poutníci se odpradávna nechávali přenocovat tam, kam došli. Byla to čest! Navíc nás někdo po cestě okradl. Jemand mit lange Finger! Ale co ty o tom můžeš vědět. Ty místo toho, abys nám nabídnul Hilfe, tak budeš vykřikovat Polizei. S tebou jsem, chlapče, skončila. Du bist nicht meine Freundin, verstehen Sie?"

Božidara odlepila prst z jeho hrudi a přísně se na něj zahleděla: "Tak, a teď nepřekážej a mazej pryč, ať to tu můžeme dát alles in Ordnung." Muž na ni nepřestával civět, stále neschopen slova. "No co? Zapomněl jsi německy? Schwimmst zurück!" zakřičela Božidara a pro názornost ukázala prstem do místa, odkud přišel.

Muž se zmohl jen na to, že zavrtěl hlavou, zamumlal "unglaublich" a k Rosienu překvapení se doopravdy otočil a odešel. Hleděla na jeho záda, dokud z muže nebyla jen rozmazaná skvrna na horizontu. Až pak se odvážila otočit na babičku, která se též nehýbala, jen pomalu dokuřovala svého jointa. "To... to bylo... to bylo neskutečný!" vykoktala ze sebe Rosie."

Asi bychom to měly rychle sbalit a vypadnout," odtušila Božidara.


Ukázka 2: Rosie stála před zrcadlem v koupelně a už asi pět minut si kartáčovala vlasy. Stále nebyla spokojená. V koutech nad čelem jí trčelo podrůstající chmýří, které se marně snažila přimět k tomu, aby lehlo. Věděla, že namáčet to nemá cenu, protože jen co by uschlo, napřímilo by se zas. Tužidla a laky nepoužívala. Jednak jí smrděly, jednak nesnášela ten pocit tuhé helmy na hlavě. 

Proč nemohla podědit vlasy po mámě? Milada měla vlasy jemné, hladké. Poslušně jí splývaly podél hlavy a vždycky vypadaly upraveně. Oproti tomu ty Rosiiny byly silné jak provazy, a i když si je pravidelně nechávala zastřihávat, nikdy nedosáhla toho, aby jí na koncích tvořily rovnou čistou linii. Jako by si každý vlas žil vlastním životem a rozhodl se, že svou jedinečnost bude hrdě demonstrovat trčením do náhodně vybrané strany.

"Tak jdem?" strčila babička hlavu do koupelny. Rozpuštěné šedé vlasy jí neposedně poletovaly kolem hlavy úplně stejně jako ty Rosiiny.

Rosie nešťastně vzdychla a podívala se na sebe naposledy do zrcadla, před kterým od té doby, co poznala Petra, strávila víc času než obvykle. Vůbec se jí nezamlouvalo, co vidí.

"Jsi krásná," pohladila ji po rameni Božidara.

"To určitě," ušklíbla se. "Takhle nám nikdo nezastaví. Dám si aspoň řasenku a zamaskuju beďary. Třeba to pak nebude taková hrůza.

"Božidara nemusela být mentalistka, aby poznala, že o úspěch ve stopování jí nejde tolik jako o kluka, který si teď někde opodál balí stan. Stoupla si za svou půvabnou vnučku a položila jí i druhou ruku na rameno. "Jsi trdlo. A ještě k tomu krásný trdlo. Vůbec se nemusíš ani maskovat, ani malovat. Teda můžeš, jestli chceš. Ale nemusíš, nemáš to zapotřebí." Rosie naskákaly na krku a v dekoltu červené flíčky jako pokaždé, když se styděla. Oči jí začaly též rudnout. Aby zakryla své rozpaky, popadla rychle korektor a začala jím ťupkat na miniaturní pupínky, které viděla jen ona. Babička ale pokračovala: "Ach, Rosie, kdybys viděla v tom zrcadle to, co vidím já. Ani na vteřinu bys o sobě nepochybovala. Jsi tak úžasná ženská, nádherný stvoření. Jde to z tvýho vnitřku a je to tak silný, že to září kolem, i když o tom nevíš. Nejde se do toho nezamilovat."

Tohle už bylo na Rosie moc. Neudržela nezaujatou masku, tvář se jí pokroutila do výrazu, kterému její táta vždycky ze srandy říkal "kačenka". Byla to ta poslední vteřina předtím, než se rozbrečela. Božidara jí zezadu obejmula. A i když byla babička menší než ona, cítila se Rosie v její náruči bezpečně. "Teď budu k tomu všemu ještě flekatá a unudlená," rozvzlykala se. Obě je to přimělo k úsměvu. A tak tam stály v maličkaté koupelně, namačkané k sobě a plakaly a smály se zároveň. Štěstím, že se mají.


Ukázka 3: Milada mu na běžky kašlala. Nechala se přemluvit jen jednou. "Pojedeme zlehka, na rozježdění," sliboval jí. Jenže zatímco Milada si pod "rozježděním" představovala pár prosluněných kiláčků po hřebeni se zakončením v nějaké útulné hospůdce, Kamil naplánoval dvaceti pěti kilometrový okruh lesem s prudkým stoupáním a klesáním hlubokým mokrým sněhem. A tak mezitímco její manžel kdesi vpředu srdnatě bojoval s živly, ona, dobrých sto metrů za ním, proklínala den, kdy mu na tuhle pičovinu kývla.

Když se pak konečně za smrákání dopachtili k autu, byla Milada na pokraji svých sil. Zadívala se na něj a skrz promodralé rty vydrkotala: "Kamile. Ty debile."

Tahle legendární historka se udála v době, kdy byly Rosie tři roky. Znala ji jen z vyprávění, a tak netušila, jestli je pravdou mámina nebo tátova verze. Dost se od sebe totiž lišily. Rosie se moudře rozhodla, že nemá cenu rodiče rozsuzovat. A tak si z celé té události odnesla jen obohacení slovníku o slovo debil.

Nyní, o tři roky později, se měla na běžky postavit po boku táty i ona. Nejhorší na tom všem bylo, že Kamil se ve své dceři viděl. Kdykoli se jí něco povedlo, pustil se do přednášek o silných genech svých předků, kteří na témže poli také sklízeli úspěchy. Byl proto přesvědčen, že když on, jeho táta i jeho děda byli lyžaři, muselo se něco z jejich umu přenést i na Růženku.

V sobotu, večer před osudnou výpravou, která měla prokázat, zda si jeho dcera zaslouží odznáček "jednou běžkař, vždycky běžkař", musela jít Rosie spát brzo. Kamil ještě pobíhal nervózně po domě a dobaloval běžky, aby měli na ráno všechno nachystané."

V kolik budete vyrážet?" houkla na něj z kuchyně Milada, která jim na ráno balila housky se šunkou a sýrem do papírových ubrousků.

"No myslím tak v šest. V šest nejpozdějc. Chci bejt na stopě první, než se tam naženou blbý Pražáci."

"Vždyť ty jsi taky Pražák," připomněla mu.

Kamil nakoukl do kuchyně: "To sice jsem, ale ne blbej."

Milada to přešla bez komentáře. Ze skříňky, kde tajně schovávala sladkosti - a kam Rosie úplně stejně tajně chodila sladkosti vymetat - vytáhla dvě horalky a přihodila je do pytlíku k houskám. "Hlavně jí to neznechuť," zavolala na Kamila a odpustila si dovětek "jako mně".

"Neboj," přitočil se k ní Kamil, který už dobalil, a zezadu ji objal. "Vybral jsem krásnou trasu, po rovince. Je to jenom osm kilometrů a na konci ji vezmu na borůvkový knedlíky."

"Jen aby," pohrozila mu napůl vážně, napůl žertem.

"Je to přeci moje dcera, ne?" Kamil jí vlepil pusu na tvář a odebral se do koupelny. Zítra je čeká velký den.


Ukázka 4: Krom toho jí přišlo, že sortiment je zbytečně moc široký. Pan Hradílek měl jen pár základních surovin a stačilo to. Když řekla, že chce rýži, dostala prostě rýži. Nyní si sice mohla vybrat mezi rýží ve varných sáčcích, předvařenou rýží, jasmínovou rýží, dlouhozrnnou rýží, rýží arborio, divokou rýží či basmati rýží. Ale pokaždé, když koukala do regálu na to nepřeberné množství druhů, chtělo se jí na celou samoobsluhu zakřičet: "Ale já do prdele potřebuju jen vobyčejnou rejži!" Nikdy to neudělala.

Procházela uličkami a do krosny na zádech si postupně naskládala hladkou mouku, těstoviny, pohanku, pytlík rozinek a taky strouhaného kokosu, hořkou čokoládu, slané tyčky, balíček plátkového sýru, bílý jogurt, zakysanou smetanu a máslo. Chtěla si vzít i med, ale pak si vzpomněla, že ho má slíbený od souseda včelaře, a tak sklenici vrátila zpátky na místo. U pokladny přihodila ke svému nákupu ještě lékořicové bonbóny.

Sundala kletr ze zad a začala z něj vyndávat nákup na pás. Mladá prodavačka na ni upřela oči obmalované modrou linkou a otráveně pronesla: "Ach jo, kolikrát vám mám říkat, že nemůžete ty věci dávat do batohu, dokud je nezaplatíte."

"Pro mě za mě, už mi to nemusíte říkat nikdy," odpověděla klidně Božidara.

"Je to proti předpisům. Máte si vzít košík jako všichni ostatní a zboží si přendat do vlastní tašky až po zaplacení."

"Jenže já potřebuju vědět, jestli to unesu. A to v tom vašem košíku nezjistím."

"Navíc je to nehygienický," vedla si prodavačka dál svou a kriticky sjela Božidařinu krosnu od zteřelého spodku až k vyšisovanému víku. "Co kdybyste chtěla nějaké zboží vrátit?"

"Nechci nic vracet. Kupuju všecko. Tak mi to prosím napočítejte a můžeme si popřát hezkej den a rozejít se."

"Dobře. Ale paní Lásková, tohle je fakt naposledy," řekla odevzdaně.

Božidara nepřikývla.

"Jo a ještě něco!" vzpomněla si prodavačka během markování. "Vnučka vám volala. Máte od ní vzkaz u paní vedoucí."


Ukázka 5: Promnula si ospalé oči a stále vleže se otočila na babičku, která se na ni usmívala. Jako anděl, pomyslela si. "Víš, Boží, já jsem sem nejela jen tak pro nic za nic. Jakože ráda tě vidím, to jo. Ale přijela jsem, abych si uspořádala myšlenky. Abych se sesbírala. Abych od toho všeho, co je doma v Praze, získala odstup."

"A myslíš, že to urveš tím, že budeš něco dělat." Nebyla to otázka.

"Bez práce přece nejsou koláče," zapitvořila se Rosie

."A to tvrdí kdo?"

"Stará lidová moudrost? Nevím! Ty jseš babička, ty bys to měla vědět."

"Na to sere pes. A já nejsem žádná ovadlá důchodkyně ze Starýho bělidla."

"No to teda nejseš," rozesmála se Rosie.

"To bych řekla. Podívej, má se to takhle. Dneska si každej myslí, že čím víc toho bude dělat, tím víc toho získá. Jenže já říkám, že pilnost je momentálně největší metlou lidstva. Díky snaživosti a neustálý touze něco vylepšit jsme si možná jako společnost pomohli a nemusíme teď honit s oštěpem mamuty. Ale já jsem přesvědčená, že přesně na tohle taky zajdem."

"Kdy?"

"Kdy co?"

"Kdy myslíš, že na to zajdem?"

"No jak se tak koukám na tebe a tvoji mámu, tak hádám, že to nebude dlouho trvat."

Rosie babičce dloubla do ramene lehce pěstí a povytáhla jeden koutek vzhůru v náznaku úsměvu.


Ukázka 6: Už několik dní čekala, kdy se Rosie ozve. Ale ona stále nic. V pátek ráno už to nevydržela a napsala dceři zprávu. Teď seděla v opuštěné kanceláři a nijak se už nesnažila maskovat slzy, které jí z řasenky udělaly kolem očí černé kruhy. Vypadala jako zbídačená panda, ale to jí Jana neřekla. Místo toho před ní posunula krabici papírových kapesníků.

"Tak mluv. Co říkala?" zeptala se kolegyně, která s Miladou celou prázdninovou kauzu zúčastněně prožívala. Měla dva syny, jednoho na střední, jednoho na vysoké, a tak se do ní dokázala vcítit.

Milada se místo odpovědi hlasitě vysmrkala. Pak otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale spodní ret se jí nekontrolovatelně roztřásl a rozbrečela se nanovo. Jana jí položila chlácholivě ruku na rameno a čekala, až její přítelkyně vynoří opuchlý obličej z dlaní. Trvalou to notnou chvíli, ale nakonec Milada přece jen zvedla hlavu. "Když ona... když ona se nechce vrátit domů."

"Počkej přece, to jako bude dojíždět do školy odtamtud?"

Milada jen zavrtěla hlavou.

"Tak co teda?"

"Chce přerušit studium."

"To je blbost! To nemůže!" protestovala Jana. "Má přece výborný známky. A zbývá jí už jen rok do maturity!"

"To je ten problém. Udělat to může."

"Jak to? A to nepotřebuje tvůj souhlas? Vždyť přece není zletilá."

Milada vytáhla nový kapesník a utřela si jím uslzené oči, čímž si ještě víc rozmatlala řasenku. "Můj souhlas potřebuje..."

"No tak!" usmála se na ni vítězně Jana, jako by právě společně objevily lék na rakovinu.

"Jenže ona mi řekla, že jestli jí ten souhlas nedám, tak se do školy nevrátí už nikdy."

Janě se z toho udělalo nevolno. Oba její chlapci pilně studovali a na vzdělání jim záleželo. Nedokázala si představit, že by jí najednou oznámili, že se školou končí a jedou někam do Tramtárie sbírat jahody. Jejich budoucnost by byla v troskách. A její image matky, která zdárně zvládla dovést syny až k prahu dospělosti, též. Nezmohla se na víc, než že se jí zeptala: "A co budeš dělat?"

"To vůbec nevím," vzlykla Milada, tisknouc mezi stehny ruce se zmačkaným mokrým kapesníkem.