Milá knihomolko, milý knihomole,

školní dějepis mě nikdy nebavil. Jednak jsem neměla štěstí na učitele. Jednak mi to už tehdy přišlo nějaké podezřelé. Kdo viděl představení Čtyři dohody, možná si vzpomene na Jaroslava Duška, který tam mluví o zkoušení z "probrané látky", a nadhazuje divákovi otázku, zda to není divné, že ta látka už je jaksi "probraná".

Na dějepisu mi ta "probranost" přišla vždycky nejmarkantnější. Říká se, že dějiny píší vítězové. A já k tomu dodávám, že školní osnovy pro dějepis píší metodici MŠMT.

Látka je tedy proseta (minimálně) dvěma síty, čímž se bohužel stane to, že se učíme jen jakýsi prapodivný výsek dějin, který realitě odpovídá jen ztěží.

Ale darmo plakat nad rozlitým mlékem. Naštěstí dneska už je možné se o historii dozvědět z tolika zdrojů, že člověk neví, co dřív.

Koukněte třeba na tohle video, které jsme s dětmi objevili v rámci našeho domškoláctví. Je tam mj. krásně vidět, jak časová dotace v hodinách dějepisu naprosto neodpovídají délce a významu jednotlivých dějinných období.

Třeba si úplně pamatuju, jak mi trhalo žíly, když jsme se učili nazpaměť všechny ty Vratislavy, Vladislavy a Přemysly Otakary. Přitom na mapě dějin celé Evropy je to jen takové sotva zaznamenatelné pink - pink - pink.

Nebo kolik pozornosti se věnovalo husitům, kteří se tu mlátili po hlavách palcáty, zatímco ve zbytku Evropy bujela renesance.

V něčem chápu (neříkám, že s tím souhlasím), že škola má vést děti k občanství, tudíž je českým dějinám věnován větší zřetel.

Ale když už musíme mít státní školy a státní osnovy, tak zrovna třeba české krále nebo husity bych brala jako takovou okrajovou záležitost pro fajnšmekry, kteří se chtějí historii věnovat více, resp. posunula bych to učivo na střední, případně vysokou školu.

(Abych předešla námitkám, že tohle tvrdím jen proto, že jsem anarchistka a vlastenectví spojené se státem je mi odporné, tak stejný názor mám třeba na určování slovních druhů nebo na dělení zlomků - obojí látka předmětů, které miluju.)

Kde ale s dějepisem začít, když chceme získat nějaký ucelenější obrázek dějin?

Jako dobrý vstup do tématu si dovolím doporučit následující knížku, která přehledně a čtivě shrnuje dějiny světa.

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

~ Ernst H. Gombrich

92 % na databazeknih.cz

Níže pak dávám pár tipů na beletrii, která vytahuje střípky historie, které sítem školních osnov propadly.

S láskou,

Veru

Beletristické knihy, které oživují zapomenuté kusy historie

Žít dál

~ Narine Abgarjan

92 % na databazeknih.cz

Sbírka Žít dál skládá z kratičkých povídek mozaiku arménské vesničky Berg ležící na hranici s Ázerbajdžánem v době první války o Náhorní Karabach.

Každý jeden příběh by vydal na samostatný román. Abgarjanová však nakukuje do oken beržských chaloupek vždy jen na okamžik.

Umně sešívá útržky života vesničanů, skrze jejich příběhy vytváří postupně barevný "patchwork" horské vísky a jako červenou nit propojující povídky do jednoho celku používá utrpení truchlících, kteří ztratili své blízké.

Smrt je totiž vždy nejtěžší pro ty, kteří zůstanou.
Pro ty, kteří musejí žít dál.

Po dočtení jsem si šla hned dostudovat dějiny Arménie.
Úplně jsem se styděla, jak málo toho o téhle zemi vím.

"Prababička Nubar vyprávěla, že ve zlomených lidských srdcích je tolik nespotřebované lásky, že je Bůh, když přijde čas, vynese na nebe a ona svým světlem rozpouštějí bezútěšnou inkoustově černou mlhu.

Satenik často opakuje, že jednou bude i otcovo srdce ozařovat svět. V tobě je tolik lásky, tatínku, ve tvém zlomeném srdci je tolik nespotřebované lásky!"

~ ukázka z knihy od Narine Abgarjanová: Žít dál

Sůl moře

~ Ruta Sepetys

92 % na databazeknih.cz

Když se řekne námořní tragédie, vybaví se asi většině z nás Titianic. Ale málokomu už něco řekne loď s názvem Wilhelm Gustloff, která vyplula v zimě 1945. Během jedné z největších evakuačních akcí v dějinách, kdy Německo už vědělo, že prohraje válku, byla snaha zachránit nejen vojáky, ale i civilisty. Ti se stahovali z tehdejšího Pomořanska a Východního Pruska a po moři se chtěli dostat do severního Německa. Jak to dopadlo s 9000 cestujícími lodi Wilhelm Gustloff si můžete přečíst ve zbeletrizovaném záznamu této události od Ruty Sepetys.

Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie

~ Karin Lednická

88 % na databazeknih.cz

Já tedy nějak osobně nemůžu stylu psaní Karin Lednické přijít na chuť, ale líbí se mi témata, která přináší. A taky to, že se zajímá o historii kraje, ze kterého pochází. Jedním z nich je tragédie, která se stala v obci Životice za druhé světové války. Partyzáni tam v roce 1944 zastřelili tři příslušníky gestapa a nacisté se rozhodli pomstít. Bohužel na civilistech.

Zatímco Lidice a Ležáky jsou našincům známy, příběh Životic se ve školách neučí.

Knížka zajímavě kombinuje literaturu faktu a beletrii, díky čemuž čtenáře celý příběh hlouběji zasáhne.

Selský baroko

~ Jiří Hájíček

79 % na databazeknih.cz

Téma kolektivizace českých vesnic se mnoho knih nevěnuje. (Napadá mě třeba ještě knížka Podbrdské ženy, kde je to na pozadí zmíněno.)

Ne nadarmo byl Hájíček za Selský baroko nominován na Magnesii Literu.

Určitě stojí za povšimnutí i další jeho knihy a témata týkající se venkova, třeba Rybí krev (zatopené vesnice na břehu Vltavy, které musely ustoupit vyšším p(l)ánům) nebo novinka (ještě nemám dočteno) Drak na polní cestě (mizení vesnického kulturního dědictví pod náporem neúprosného kapitalismu).

U Hájíčka mě baví jeho melancholie, toužení po starých časech, které mu nenávratně mizí pod rukama a on si to uvědomuje, ale nedokáže si pomoct.

Až uvidíš moře

~ Scarlett Wilková

92 % na databazeknih.cz

Tuhle knížku sem dávám především kvůli tématu řeckých imigrantů do tehdejšího Československa, kteří přišli po roce 1949 kvůli občanské válce ve své domovině. O této události jsem do té doby příliš nevěděla (vlastně jsem znala jen pěvecké duo sester Marty a Teny Elefteriadu).

Wilková téma uchopila skrze fiktivní postavy, na kterých popisuje těžkosti, jimiž museli skuteční emigranti projít.

Podle mě by knížka ale potřebovala lepší redakci (na konci jsem přísahala, že jestli ještě jednou uslyším o tom, jak jim nechutnaly české knedlíky, tak knížku spálím). A taky možná nejsem cílovka, osobně se při čtení obejdu bez ulepeného patosu i očekávatelných klišé, a to jak v případě stavby příběhu, tak charakteru postav.