Milá knihomolko, milý knihomole,

člověk je velmi chytrou opicí. Pořád přemýšlí, jak by svět okolo sebe vylepšil a přetvořil k obrazu svému. Je ale výsledný obraz skutečně tím nejlepším k žití?

Už jen z prostého pozorování dnešní společnosti by jeden mohl usoudit, že se nám v tom vytváření "nejlepšího světa z nejlepších" ne vždy úplně daří. A obvykle za tím není ani "velký zlák", na kterého by bylo možné to svést. Nejčastěji si způsobujeme příkoří sami.

A jak by to vypadalo, kdybychom naši snahu o "dokonalost" dotáhli do konce? Existují autoři, kteří už před spoustou spoustou let psali o takových antiutopiích.

Ze všech klasik musí zaznít přinejmenším:

• My (1920, J. I. Zamjatin)
• Konec civilizace (1932, A. Huxley)
• 1984 (1949, G. Orwell)
• 451 stupňů Fahrenheita (1953, R. Bradbury)

Kdo nečetl, určitě to napravte! Dobří autoři se poznají tak, že jejich myšlenky je přežijí a zůstávají aktuální i mnoho let po jejich smrti. Výše uvedení mezi ně určitě patří.

Vypůjčím si tu slova Selmy Cruzové, hrdinky mého nejnovějšího románu Révi a Město snů. Selma je na první pohled nenápadná stařenka, která vysedává v zahraním altánu a plete svetry. Zdání však klame. Selma je bývalou etickou hackerkou. A taky zrádkyní systému vypovězenou z utopistického Města snů, které se pro ni stalo noční můrou. Zosobňuje takové mé držkaté anarchistické alterego, nebojí se říkat věci napřímo:

"Ve 20. století strašili mnozí myslitelé tím, že by budoucnost mohla patřit diktaturám, které by potlačovaly pravdu, zakazovaly knihy a bránily lidem v přístupu k informacím.

Existovali však i tací, kteří budoucnost viděli jinak. Varovali naopak před tím, že pravd bude tolik, že se vše zrelativizuje. Kategorie pravda a lež se prolne a nebude možné mezi nimi rozlišit. Báli se, že obyčejný člověk bude zavalen tolika informacemi, že se v nich nedokáže zorientovat, a tahle paralýza ho uvrhne do apatie.

Tvrdili, že omezení svobody nepřijde zvenku, ale že si ho sami způsobíme tím, že se budeme zabývat jen samými podružnostmi.

Ha! A kdo z nich měl pravdu? Vždyť se na nás podívej."

Tím prvním myslitelem je samozřejmě Ray Bradbury, tím druhým Aldous Huxley.

Já osobně se přikláním spíš k Huxleymu. Jsem přesvědčená, že aby se zlo mohlo stát zlem a dokázalo nás ovládnout jinak než tvrdou vojenskou silou, musí na sebe navléknout nový, líbivý kabátek.

Právě proto je dobré být bdělý a mít se na pozoru. Zvlášť pak v okamžicích, kdy nám někdo tvrdí, že dělá něco "pro naše dobro".

Myslím, že románové antiutopie jsou skvělým trenažérem, jak si tuhle bdělost tříbit skrze odhalování prinicpů, na kterých stojí naše společnost a skrze které jsme snadno manipulovatelní. Níže naleznete několik takových knižních tipů, které jsem seřadila od nejstarších k nejnovějším.

S láskou,

Veru ♥

Románové antiutopie

Zpěv drozda

~ Walter Tevis (1980)

89 % na databazeknih.cz

Tevis myšlenkově navazuje na Huxleyho. Vyobrazuje společnost 25. století, kde lidé předali správu města robotům a sami nejen naprosto zlenivěli, ale i zpitoměli. Zdegenerované lidstvo se znuděně a líně valí ke své záhubě, a přesto se v něm najde dvojice lidí, kteří se tomuto tahu dokáží vzepřít.

Tevise budete možná znát díky adaptacím jeho dalších děl jako netflixový seriál Dámský gambit (2020) nebo film Muž, který spadl na Zemi(1976) se skvělým Davidem Bowiem.

Dárce

~ Lois Lowry (1993)

86 % na databazeknih.cz

Jonas žije ve světě, v němž neexistují války, zločiny, strach ani bolest. Chlapec se má stát "příjemcem paměti" - strážcem vzpomínek a zkušeností předchozích generací. Začíná chápat, že žije v dostatku a bezpečí za cenu totální absence citů a svobody.

Román byl zfilmován (a pro děti je to rozhodně zkousnutelnější verze). A já za sebe doporučuju i volně (především myšlenkově se silným důrazem na sociální cítění) navazující knihy od Lowry, a to Hledání modré (2000), Posel v temném lese (2004) a Syn (2012).

Ve jménu Metody

~ Juli Zeh (2009)

62 % na databazeknih.cz

Jak by vypadal svět, kde je vše podřízené jedinému cíli, a to zdraví populace? Medicínská diktatura je stejně tvrdá jako jakákoli jiná diktatura. A obezřetně si hlídá jedince, kteří se odmítají podrobit.

Tuhle knihu jsem četla za covidu, možná proto mi některé pasáže přišly jako velmi předvídavé, protože odpovídaly realitě kolem mě.

Já mám jen s Juli Zeh trošku problém, protože mi přijde skvělá filosofka, ale co se psaní románů týče, shledávám tam jisté mezery a příležitosti ke zlepšení.

QualityLand

~ Marc-Uwe Kling (2017)

77 % na databazeknih.cz

Tahle knížka mě bavila moc. Další vize utopistického světa, který je k nežití. Umělá inteligence vám dohodí partnera, dopraví zboží na míru a zaveze vás, kam potřebujete, aniž byste museli hnout prstem. Je to tak pohodlné, až je to k zbláznění. A i tenhle dokonalý systém má samozřejmě své pečlivě utajované chyby, které hlavní hrdina pomalu odkrývá.

Tady bych dala hvězdičky navíc za to, že je to (na rozdíl od jiných podobně laděných knih) fakt vtipné.

Probuzení

~ Laurent Gounelle (2022)

79 % na databazeknih.cz

Jedna z mnoha knih, které vznikly v reakci na covid. Podobenství o společnosti, kde se neustále zmenšuje prostor svobody na úkor všeobeckého blaha a bezpečí.

Na knize je znát, že je spíchnutá horkou jehlou a má mizernou koncepci. Myšlenkově zřejmě přesvědčí jen přesvědčené. Gounelle se pro mě navíc svým stylem řadí k autorům jako R. Sharma (Mnich, který prodal své ferrari) nebo D. Michie (Dalajlámova kočka), u kterých touha předat myšlenky je vyšší než jejich schopnost psát, takže se za ně od začátku do konce řemeslně stydím. Ale své čtenáře si určitě najdou.

V českém rybníčku vznikla za covidu kniha velmi podobná Probuzení, jejím autorem je Jan Tománek a jmenuje se Válka se stromy.

Révi a Město snů

~ Veronika Hurdová (2025)

Dovolím si tu zmínit i svůj nejnovější román, který vyjde v půlce srpna. Popisuje Město snů. Dokonalé místo, které řídí vševědoucí umělá inteligence Omnicloud. Všichni zde žijí v bezpečí, v dostatku a ve zdraví. Je však takové město skutečně snové? Nebo se jedná spíš o noční můru? Abych si půjčila slova Božidary z mého předchozího románu: "My už jsme všichni tak chráněný, až jsme z toho úplně blbý."

Kde je pravda? Může člověk věřit svým snům? Nebo se má spolehnout na dokonale funkční systém, který doposud nikdy nezklamal?

A v čem se Révi liší od výše zmíněných knih?

• Je vtipný. Já mám prostě humor ráda. A předávat hluboké myšlenky odlehčenou formou mi nepřipadá jako oxymorón.
• Uvěřitelné charaktery. Většina sci-fi knih trpí tím, že jejich autoři jsou v první řadě skvělí vizionáři a filosofové, ale moc se necrcají s tím, aby dali čtenáři šanci se do postav vžít a zamilovat si je. Já se snažím tvořit takové charaktery, aby s vámi žily ještě pár týdnů po dočtení.
• Je to kniha pro děti i dospělé. Mám doma momentálně tři děti ve věku 9 - 13 let. Vím, jak a čím se baví. Jaký jazyk používají. A snažila jsem se příběh napsat tak, aby je bavil. Pro dospěláky jsou zase v románu poschovávané myšlenky, do kterých se můžou nořit tak, jak je jim zrovna milo. Nic netlačím. :-)
• Konec není v obvyklém stylu "systém je špatně, ať žije anarchie", což u většiny antiutopií bývá. Snažila jsem se o jakousi smířlivost, abychom s vaničkou nevylili i dítě. Nemyslím si totiž, že vše, k čemu jsme v rámci organizace společnosti dospěli, je špatně. Jen by nás to nemělo začít nevědomě ovládat.

Román vyjde 11. srpna 2025.

Pokud se chcete přidat k více než 1 400 předplatitelů a pomoct mi tak uhradit náklady na tisk a odměny pro ilustrátorku, redaktorku, sazečku a korektorku, můžete si svůj výtisk zajistit už nyní.

Všem předplatitelům pošlu ke knize i 40 PDF stran poznámek zdarma, ve kterých se dozvíte spoustu zákulisních informací o vzniku a inspiraci pro psaní tohoto románu.