Milá knihomolko, milý knihomole,

někdy se cítím trochu sama. Ne, nechybí mi fyzická přítomnost lidí, jsem spíš samotářka a introvertka. Ten pocit osamění pramení z toho, že si často přemýšlím nad věcmi, které většina lidí přejde bez povšimnutí. Hledám ve světě kolem sebe souvislosti a vzorce. Analyzuju, podrobuju zkoumání. A přestože já sama jsem spoustou věcí fascinovaná, málokdy to někoho z mého okolí také zajímá.

Někdo tomu říká "přemýšlet nad nesmrtelností chrousta". Můj muž tomu říká "Verunka a její světy". A když některá svá zamyšlení šířím na sociálních sítích, zlí jazykové schovaní za klávesnicemi mi říkají "mazej zpátky k plotně, mudrlantko". (A já je ráda poslechnu, protože u plotny se právě skvěle rozjímá.)

Dokážete si proto představit mou radost, když narazím na někoho, kdo podrobuje svět podobnému vášnivému zkoumání jako já. Takové lidi nazývám intelektuály. Ano, často je spojuje právě to, že mají vyšší vzdělání, případně se stále ještě pohybují na akademické půdě. Institucionalizované vzdělání dalo těmto lidem vyjadřovací aparát, díky kterému jsou schopni předat své vnitřní světy v nuancích. Nicméně to samo o sobě nestačí (a dokonce to ani není nutné). Lidí s titulem tu máme na každém rohu zástup, a zdaleka ne všichni jsou přemýšliví.

Kdo je tedy pro mě intelektuál? Je to člověk, jehož přemýšlení je netriviální. Nasvěcuje věci novým způsobem. Skrze intimní a soukromé dokáže popsat obecné fenomény, a tím jeho výpovědi mají celospolečenský přesah. Je často angažovaný a nebojí se to do svých próz promítat. Upozorňuje na souvislosti, které jsem doposud přecházela. Popisuje jevy, které zažívám, ale nemám pojmenované.

Formát knihy je k tomuto účelu jako stvořený, protože mi znemožňuje skákat vypravěči do řeči a nutí mě dívat se na svět jeho očima.

Taková setkání s intelektuály jsou pro mne vzácná, protože (aniž bych to myslela jakkoli nafoukaně) jak o věcech často přemýšlím, tak jen zřídka se mi stane, že mi někdo nabídne pohled, který jsem dosud nezvážila.

Klasická literatura, u které většinové čtenářstvo jásá a označuje ji za "hlubokou" nebo "oči otvírající", mi často přijde banální. (Raději nebudu jmenovat, abych někoho z tvůrců nebo jejich čtenářů neurazila.)

Charles Bukowski řekl: "Intelektuál je člověk, který vyjadřuje prosté věci složitým způsobem; umělec je člověk vyjadřující složité věci jednoduše."

Já s ním nesouhlasím. Samozřejmě, záleží na tom, jak si Bukowski intelektuála definoval. Ale pro mě to není člověk, který se schovává za přechytřelé vyjadřování. Je to spíš někdo s výborným pozorovacím talentem, kdo dokáže své myšlenky vydestilovat na to podstatné a srozumitelně je předat.

Takovým člověkem může být klidně i mořeplavec, který dokončil jen sedm tříd základní školy jako Rudolf Krautschneider. Jestli bych o někom řekla, že má vysokou školu života, tak je to právě on.

Zkuste některou z jeho knížek, abyste přičichli k tomuhle svéráznému chlapíkovi, který by mě zřejmě hnal, kdyby věděl, že jsem ho za intelektuála označila.

Níže vám chci představit knihy, které mne donutily odložit vše ostatní a věnovat se jen jim. Nejsou to díla čtenářsky poplatná.

Když je budete číst jako klasické romány s očekáváním, jak to dopadne, budete zklamaní. Když je ale budete číst jako sondu do duše člověka, budete nadšení. Tihle autoři vám nedají nic zadarmo, nuntí vás přemýšlet nad každým odstavcem. A to mě osobně baví. :-)

S láskou,

Veru

Vyšlapaná čára

~ Sara Baume

80 % na databazeknih.cz

Autorku jsem zaznamenala díky tomu, že překlad její prvotiny Jasno lepo podstín zhyna vyhrál Magnesii Literu.

Ve svém druhém románu se Sara Baume vydala úplně jinou cestou. Představuje v něm velmi autenticky období "krize první čtvrtiny života", kdy člověk odškrtá všechny položky, které od něj okolí očekávalo, a najednou se octne v prazvláštním vzduchoprázdnu, protože slibovaný pocit štěstí se nedostavil. Hlavní hrdinka se po zhroucení ve své dublinské garsonce odstěhuje na samotu do chalupy po své zemřelé babičce, kde po kouscích skláda sebe samu. Nečekejte však otřepaná klišé s happyendem. Tohle je jedna z nejpůsobivějších a nejreálnějších studiií deprese, jakou jsem kdy četla.

Možnosti milostného románu

~ Jan Němec

72 % na databazeknih.cz

Letos jsem přečetla už skoro 80 knížek. Tahle se určitě zapíše mezi ty nejlepší, byť tomu hodnocení na veřejných databázích nenapovídá.

Jan Němec jako červenou nit své knihy (záměrně nepíšu románu, protože spíše než román je kniha experimentálním skládáním všemožných forem, což ji činí v mých očích velmi zajímavou) používá svůj vztah s dívkou Ninou. Autor mě fascinoval svou upřímností a umem jít až na dřeň věcí. Dokázal sám sebe shodit stejně dobře, jako na jiných místech (jak jsem si to pro sebe nazvala) "intelektuálně masturbovat". Tahle knížka vás bude zřejmě místy štvát ze spousty důvodů. Ale něco tak chytrého jsem opravdu dlouho nečetla a jak se jinak ke knihám nevracím, tak tuhle jsem si v knihovně nechala.

Teorie podivnosti

~ Pavla Horáková

75 % na databazeknih.cz

Pavla Horáková unikala mé pozornosti až do chvíle, kdy v podcastu Lit představovala svůj poslední román Okno na západ. Ten mě sice nezaujal (mám obavy, že to bude něco ve stylu knihy Pláňata od P. Dvořákové), ale líbilo se mi, jak autorka mluví a jak nad svým psaním uvažuje.

Sáhla jsem proto po Teorii podivnosti a neudělala jsem chybu. Hlavní hrdinka, mladá vědkyně, se více než svému výzkumu věnuje pozorování světa kolem sebe. Skládá tak dohromady obrázek, který je kromě zajímavé studie jedné neobvyklé ženy zároveň hlasem, který mluví za celou skupinu bezdětných třicátnic, jejichž inteligence jim život spíš komplikuje, než usnadňuje.

Kolibřík

~ Sandro Veronesi

81 % na databazeknih.cz

Hlavního hrdinu si skládáme postupně ze střípků, které nám o něm autor trousí. Je to velmi neobvyklá stavba románu, která nám nenabídne zamilovat se do hrdiny hned v první kapitole, ale nutí nás postupně si k němu hledat cestu, chápat jeho postoje a porozumět tomu, proč (stejně jako kolibřík) vynakládá ohromné množství energie, aby se přes všechny rány osudu udržel na místě.

Tohle mi velmi připomnělo motiv, který jsem použila v románu Bohumil. Doslova tam říkám: "Často obdivujeme jedince, co konají velké věci a srdnatě se pouštějí do zásadních bitev pro dobro celého lidstva.

Málo však oceňujeme ty, kteří navzdory fackám osudu zvládají jen stát na místě.

Někdy je totiž takové obyčejné stání mnohonásobně náročnější než sprint."