Milá knihomolko, milý knihomole,

zdravím v novém roce! Už jsem chtěla tolikrát sednout a sepsat nějaký nový díl knihovničky, ale prostě a jednoduše jsem se k tomu nedostala. Na přelomu roku jsem řešila spoustu organizačních pičičund spojených se strukturálními změnami mého knížkového podnikání (to zní divně, když to takhle napíšu, ale podnikání to je, jakkoli neromanticky to zní). Tahle fáze ještě není sice úplně u konce, ale učíme se za pochodu a pomalu si to sedá. Klasicky celý ten proces byl řádově jednodušší, než to před jeho započetím vypadalo. Takové hezké ověření, že předposrat se není na místě. :-)

No a pak mám pro mé čtenáře dobrou zprávu, která je zároveň i důvodem, proč moc nestíhám psát nic jiného. Pustila jsem se do nové knížky! Tentokrát to nebude román, ale povídky. Témata jsem nosila v hlavě dlouho, některá i třeba patnáct let. Povídky budou vycházet z mé zvídavosti, neustálé potřeby ptát se a stavět si v hlavě úvahy "co by, kdyby" a pak taky z mé lásky k přírodním a exaktním vědám.

Žádnou nečitelnou nerdí úchylárnu však nečekejte, jen lehoulince šmrncnuté sci-fi! Původní plán sice byl potrápit trochu čtenáře nějakou temnou inťouštinou. Jenže pak jsem si k tomu sedla a začala dávat dohromady strukturu povídek, myšlenky, postavy, zápletky... a nemohla jsem si pomoct. Je to opět lidské, s živými barevnými postavami, uvěřitelnými dialogy, naředěné humorem. První čtyři povídky mám nahrubo napsané a moji betačtenáři svorně tvrdí, že "se to strašně dobře čte a že v tom je rozpoznatelný můj rukopis", takže by to mé stávající čtenáře určitě zklamat nemělo.

A co jsem si pro vás dneska připravila za téma Knihovničky? K sepsání mě inspirovala knížka Meteorit s rodokmenem od Martina Juna. Sáhla jsem po ní náhodou v knihovně a zamilovala jsem se hned po prvních řádcích.

Jsem holka z města, na vesnici jsem nikdy nežila. Přesto každé jaro a léto začnu mít takové ty naivní choutky "žít někde v lůnu panenské přírody". Je to trapný, já vím. Už se znám natolik dobře, že vím, že s prvními ranními mrazíky vyměknu a zalezu s láskou k radiátoru.

A tak o vesnici aspoň čtu. Navzdory tomu, že já sama mám pravděpodobně dost zkreslenou a romantickou představu o "čistotě vesnického lidu" a "kráse soužití s přírodou", tak mě baví knížky, které dělají pravý opak. Takže pokud jste jako já otráveni čtením takových těch klasických románů o idylické vesnici, tak tady se budete určitě bavit.

Vybrala jsem pro vás romány o vesnicích, které popisují všechny barvy duhy (a někdy i tmu). Tři z českého prostředí, tři ze zahraničí (Německo, Arménie a Itálie). Určitě by se jich našlo víc, ale zas vás nechci přehltit a nechám si něco na příště.

S láskou,

Veru ♥

Česká vesnice

Meteorit s rodokmenem

~ Martin Jun

84 % na databazeknih.cz

Kde se přede mnou tenhle autor celé ty roky schovával?! Jak je možné, že se o něm nikde nepíše?
Tento anekdotický román vypráví květnatým jazykem příběhy obyvatel středočeské vesnice, kterou stíhají takřka apokalyptické pohromy.
Skupina přátel se vypraví na lov pstruhů a tím se spustí série událostí. Může za všechna neštěstí to, že zabili "krále pstruhů"?
Martin Jun ve vyprávění skáče v čase, používá dlouhatánská souvětí, postaviček je tam jako na orloji... ale kupodivu mi nic z toho nevadilo.
Nádherná podobenství, obrazy vyhýbající se klišé a v neposlední řadě specifická, leckdy morbidní komika. A taky parádně zachycená a neromantizovaná povaha české vesnice.
To vše z toho dělá román hodný povšimnutí. Určitě doporučuju a Martina Juna si dávám do hledáčku.

Drak na polní cestě

~ Jiří Hájíček

78 % na databazeknih.cz

Říká se, že většina autorů píše celý život vlastně jeden román. Nenapadá mě teď lepší příklad dokazující tento výrok než Jiří Hájíček. Četla jsem od něj už čtyři knížky (kromě této ještě Selský baroko, Zloději zelených koní a Rybí krev). Ve všech hlavní hrdina (předpokládám, že Hájíčkovo alter ego) brání vesnici navzdory tomu, že současnost (a je jedno, jestli komunistická či kapitalistická) mu hází klacky pod nohy.

Jsou to příběhy osamělých bojovníků odsouzených k vymření. Oni sami se perou, i když vědí, že boj je předem prohraný. Často totiž i sami obyvatelé vesnic, kterých se snaží zastat, odcházejí za lepším a přebírají nové návyky.

Druhým leitmotivem je vždy touha po ženách, které vroucně miluje, ale žít s nimi se mu nedaří.

Hájíček je literárně velmi vyspělý a drží si svůj výborný standard napříč všemi knihami. Doporučuju vybrat si od něj první knížku podle toho, jaké téma/historické období vás zajímá. Příběhem a postavami určitě zklamaní nebudete v žádném případě.

Dědina

~ Petra Dvořáková

77 % na databazeknih.cz

Je zajímavé, že na Databázi knih má tahle kniha nejhorší hodnocení ze všech, co autorka napsala. Mně se ale líbila asi nejvíc (četla jsem ještě Pláňata, Vrány a Chirurga, chystám se na Zahradu a novinku Návrat).

Poslouchala jsem Dědinu jako audioknihu, a pokud máte tento formát rádi, pak vřele doporučuju. V anotaci se píše, že je "lehce humorná", nicméně v podání skvělých interpretů je dle mne humorná velmi! A zároveň i smutná, protože sundavá vesnici všechny ty romantické masky, co o nich měšťáci mají. Postavičky, které se tam objevují, jsou veskrze archetypální, přesto však velmi uvěřitelné a realistické.

Zahraniční vesnice

Co je odtud vidět

~ Mariana Leky

88 % na databazeknih.cz

Německo! Vždycky si říkám, proč nečtu víc knih od německých autorů, protože mě vždycky znovu překvapí tím, jak zajímavě píší a jaké hloubky v jejich textech objevím.

Co je odtud vidět nabízí možná trochu romantický pohled na imaginární německou vesnici, ale je tam i spousta zajímavých postaviček se svými zlozvyky. Lidí do sebe na malém prostoru narážejí a nemůžou se jeden druhému vyhnout, i když by si to třeba někdy přáli.

Příběh nás vezme za Luisou, která svýma očima ukazuje život na vesnici od roku 1983 po 2005. Myšlenkově bohaté, literárně kouzelné, atmosférou magické. Ještě nemám dočteno, ale těším se na každou stránku tohohle příběhu, co hladí po duši.

Dole v údolí

~ Paolo Cognetti

85 % na databazeknih.cz

Itálie! Jestli jsem u Hájíčka psala, že je to autor, co píše stále jeden příběh, pak s Cognettim by se v tomhle ohledu mohli chytit za ruku. Cognettiho téma je "vnitřní boj v člověku mezi městem a vesnicí". Tento vnitřní boj vždy zasazuje do kulis, kde i reálné město a reálná vesnice hraje svou roli.

Cognetti je můj oblíbený autor. Mám ráda, jak kombinuje syrovost s poetikou. Vezmě mě vždycky na výlet, kterému nedokážu odolat. Knížka mě vcucne a já putuju po vrcholcích hor s ním, znovu a znovu se zamilovávám do jím popsaných krajin, ačkoli je zrovna nevidím.

Zde nabízí příběh dvou bratrů, odlišných jako den a noc, kteří se po letech odloučení setkávají v rodných horách.

Tři jablka spadlá z nebe

~ Narine Abgarjan

88 % na databazeknih.cz

Arménie! Myslím, že tuhle knížku už jsem v některém z předchozích dílů zmiňovala. Ale proč si ji nepřipomenout? Arménská vesnice tu určitě není ani deromantizovaná, ani realistická. Mísí se tu magično se syrovostí, krása s ošklivostí, laskavost s existenciálním zlem, kterému se nelze vyhnout.

Pamatuju si, že Tři jablka spadlá z nebe mě vytrhla z mé předloňské čtenářské krize. Byla jsem tehdy nějak unavená ze všech těch předvídatelných příběhů, šablonovitě napsaných postav... a tohle bylo prostě tak jiné a tak jedinečné, že to stále patří mezi jeden z mých největších čtenářských zážitků.

Dneska vše! Ještě nevím, co si na vás příště vymyslím. Ale klidně můžete i psát své tipy na témata, která byste chtěli zpracovat.

Veru ♥