#3 Stahování stejného nápadu dvěma autory naráz

Moje milá knihomolko, můj milý knihomole,

dneska chci psát o jednom fenoménu, který popisuje mnoho autorů. Je to jakýsi pocit, že jim jejich dílo nepatří. Že oni jsou jen jakýmsi kanálem, skrz který se píseň, kniha či cokoli jiného do tohoto světa zhmotňuje.

Autora to pak vede k pokoře, protože si uvědomuje, že on sám je spíše prostředkem, který má dar tvořit, ale jeho ego v tom nehraje žádnou roli.

Jarek Nohavica v rozhovoru pro Rádio Universum říká:

"... když sednu k papíru, a mám prvotní klíč, nápad, těch pár slov - už jsem to říkal několikrát veřejně - že v té chvíli hlavně cítím ne svoji svobodu, volnost, budu se toulat a tak dále. Ne, já ti najednou cítím, jakoby ta píseň už byla hotová. Ona je hotová, já vidím její první otisk.

Ta píseň, slova jsou hotový, a jsou někde v prostoru, lítají v prostoru, a já teď musím tu písničku strašně pozorně stáhnout, po slovech ji stahovat na papír a do tónů."

Krásně to vystihla i Markéta Irglová v rozhovoru pro Vlastu:

"Ta píseň je moje, a přitom není. Můj vztah k ní se mění, jako se během let měním já a dozrávám.

Je to podobné jako s dětmi. Čím jsou starší, tím víc pociťuju, že mi písničky nepatří o nic víc než ty děti."

Mé zkušenosti

Často zažívám výše uvedené pocity při psaní knížek. Zdá se mi, jako by ten příběh už kdesi existoval, byl zralý k utrhnutí, a já ho odtamtud jen stahuju, aby se mohl zhmotnit do tohoto světa.

Například u Božidary jsem nevěděla, jak bude končit. Všechny linky, které vymyslel můj racionální mozek, byly strašně kýčovité. A tak jsem zkrátka jen psala a věřila procesu, že mě dovede ke konci, který já hlavou nevykoumám. A stalo se. :-)

Podobně teď začínám psát nový román Bohumil. Poctivě jsem si rozepsala všechny myšlenky, postavy, dějové linky... a náhle se přede mnou objevila první věta. Jasná, jako že je slunce nad hlavou. "Bohumil by se k tomu incidentu už raději nevracel." Tímto se rozehrál příběh, který jako bych odkudsi jen opisovala, nikoli vymýšlela.

Nyní mám hotových deset kapitol a kdybych měla svůj pocit ze psaní připodobnit k pokládání zámkové dlažby, tak se mi zdá, že ji nestavím, ale spíš jako bych z ní koštětem odmetala sníh a objevovala tak to, co už pod sněhem dávno bylo.

Stává se také, že člověk jde spát a ráno se probudí s celým hotovým nápadem. Mě občas takové věci dokonce probudí uprostřed noci a musím si je zapsat. Někdy to jsou drobnosti. Jindy celé texty, jako třeba u básniček, které doprovázejí ilustrace v Božidaře.

Když dvě hlavy dostanou tentýž nápad...

Když je nějaký nápad zralý, znamená to, že existují lidé, kteří jej chtějí slyšet. A často se stane také to, že existuje vícero lidí, kteří ho ve stejný čas stáhnou nezávisle na sobě.

Nezřídkakdy se toto děje i ve vědě, kde najdeme mnoho případů, kdy jednu a tutéž věc vynalezli dva lidé, aniž by o sobě navzájem věděli. Dělo se to dokonce i v dobách, kdy svět ještě nebyl propojený a globalizovaný.

Vtipně to vystihli tvůrci filmu Jára Cimrman ležící, spící, kde nešťastný mladý vědec chodí na patentový úřad vždy o pár chvil později.

Kde došlo ke "dvojitému stahování"?

Níže uvádím tři příklady, kde prakticky tentýž motiv ztvárnili dva tvůrci, aniž by od sebe opisovali.

Jedna je bylinkářka, druhá houbařka. Obě tiché a osamělé. Obě s traumatem, které si nesou z minulosti. Obě prodávají, co nasbíraly, muži jménem Ruda.

Viktorie Hanišová napsala svou Houbařku (2018) později než Anna Bolavá vydala Do tmy (2015).

Hanišová pak byla napadána z plagiátorství, že téma vykradla. Ona se však nechala slyšet, že je to zkrátka náhoda, protože svou knihu napsala, aniž by o existenci románu Do tmy měla tušení. A že prý by Rudu pojmenovala jinak, kdyby to věděla.

Když jsem poprvé viděla trailer na Disneyovku Encanto (2021), myslela jsem, že si ze mě někdo dělá srandu. V tu dobu už byl první díl Agnes a Zakázaná hora (2020) vydaný a já se chystala psát druhý díl Agnes a ostrov Stínů (2021), ke kterému jsem měla již načrtnutou hlavní dějovou linku o Stínech, které berou lidem jejich schopnosti.

Agnes i Mirabel žijí v kmeni Magrejů/rodině Madrigalů (vtipná podobnost jmen, co? zvlášť uvážíte-li, že Magrejové vznikly spojením jmen mých dětí MArián+GRÉta+Janek), kde každý z členů má nějaký kouzelný dar, který odkryje, když projde iniciačním rituálem. Tedy každý, až na tyto dvě dívky, které svůj dar na rozdíl od svých vrstevníků stále nemohou najít.

Dívky pak musejí podniknout dobrodružnou cestu (jedna stoupá na kouzelnou horu, druhá po schodech kouzelného domu).

To, že členové jejich kmene/rodiny postupně ztrácejí své schopnosti a dívky jsou jediné, kdo jim je může vrátit zpět, je už jen legrační detail.

Agnes vyšla dřív než Encanto. Opisovali ode mě tvůrci ze studia Disney? Nemyslím. Prostě jen stahovali stejný příběh. :-)

Závěrečná povídka v knize Nihilista na balkonu (2020) od českého autora Petra Holého je břitká groteskní satira na stávající byrokracii. Na Zemi letí meteor, srážka je nevyhnutelná a ničivá. Protože však papíry a jsou papíry a pravidla jsou pravidla, zdá se, že nikdo na varování nebere zřetel a patlá se až do konce světa s rutinními hloupostmi.

Pokud jste viděli film K zemi hleď (2021) se skvělou Meryl Streep a Leonardem DiCapriem, tak je vám tato dějová linka asi povědomá.

Petr Holý k tomu na Facebooku napsal vtipnou glosu: "Hned několik lidí mě upozornilo, že nový film Don't look up s Leonardem DiCapriem vykrádá povídky z mojí knížky. Tak jsem si ho včera pustil a jsou tam silné podobnosti. Tudíž teď plánuju zažalovat tvůrce o tučné odškodné a do konce života nepracovat. Svoje šance vidím slušně - jak dobrý právníky taky může mít nějakej Netflix, že jo?"

Elizabeth Gilbert (též autorka románu Eat, Pray, Love) ve své knize Velké kouzlo (2015) o tomto jevu, který jsem nazvala "dvojité stahování" mluví a uvádí příklad knihy, o jejímž tématu jí vyprávěla její přítelkyně. Ta pak román nedopsala, ale za pár let se stalo cosi zvláštního. Ten román, s neuvěřitelnými podobnostmi a shodnými detaily, napsala jiná autorka!

Gilbert, stejně tak jako já, ve své knížce dochází k tomu, že autoři mají vstup do jakési "řeky vědomí", z níž mohou stahovat nápady, které jsou zralé pro zhmotnění.

Toto vše by nás, tvůrce, mělo vést k pokoře a upozadění vlastní pýchy, protože jen sloužíme vyššímu záměru.

Těším se zase příště u dalšího tématu!

S láskou,

Veru