#4 Nenápadné kouzlo povídek: Proč jsou v beletrii Popelkou?

Moje milá knihomolko, můj milý knihomole,

povídky patří ve světě beletrie k takové ušmudlané Popelce. Málokdo řekne, že jsou jeho oblíbeným žánrem. Svědčí o tom povětšinou ne příliš vysoké hodnocení na veřejných knižních databázích, kde povídky za romány většinou pokulhávají. On to popravdě ani není klasický "žánr", povídka je daná spíš svým formátem (a taky délkou, ačkoli někteří autoři píší kratší novely než jiní povídky).

Já jsem taky patřila k těm, kteří se povídkám spíš vyhýbali. Až časem jsem zjistila, že jsem je četla "špatně". Přistupovala jsem k nim totiž podobně jako k románům. Šla jsem po příběhu, do kterého jsem chtěla postupně pronikat. Ale on skončil dřív, než začal. Seznámila jsem se s postavami, začala je mít ráda, a to jen proto, abych se s nimi za pár stran rozloučila. Čirá frustrace!

Kdy se to zlomilo? Nevím. Citelně jsem to zaznamenala po přečtení knížky Sůl, ovce, kamení. Ta kniha je zajímavá tím, že se tam nic moc neděje. A postavy jsou takové, že vlastně nevíte, co si o nich myslet. Ale právě tohle mě možná přimělo začít se dívat na povídky jinak.

Nechala jsem se pohltit prostředím. Spojujícím motivem všech povídek je Chorvatsko. Přestala jsem tedy vnímat obsah slov a nechala se jen unášet atmosférou, jakou vytvářela.

Vyšisované omítky domů, vyprahlá země, uzívanost léta delšího, než je tuzemec ochoten vydržet, bezambicióznost tamějších obyvatel.

Jak číst povídky, abyste jimi nebyli zklamaní?

Taky máte často po dočtení povídek pocit, že nedokážete většinu z nich převyprávět? Nebuďte z toho smutní! Ono to totiž vůbec není na škodu.

1. Na krátký formát si můžou troufnout jen mistři

Povídka je specifický formát, který musí využívat jiné prostředky než román. Nemá totiž tolik prostoru vše vysvětlovat. Musí nutně využívat dějové zkratky, což je pro mne osobně velmi osvěžující. Jste najednou hozeni do děje a musíte se zorientovat, mnohdy několik stránek nechápete, co se děje.

I charakter postav bývá vykreslen podstatně jinak než v delších formátech. Hlavní hrdiny máte možnost poznat jen v jedné epizodní situaci jejich života a vy si na základě toho musíte udělat o člověku kompletní úsudek. Je to vlastně úplně stejné, jako to, co děláte běžně mnohokrát za den.

K tomu, aby se ale dobře vyjevily povahové vlastnosti postavy, je potřeba dosáhnout jakéhosi spisovatelského mistrovství, kde na velmi úzkém prostoru musíte rozehrát symfonii.

2. Nečtěte povídky jako příběhy, hledejte, co je za nimi

Naučila jsem se vnímat příběh povídky jen jako kulisy, díky kterým se může představit hlavní sdělení. To, že jste se díky povídce ocitli na nějakém místě a v nějakém čase, není náhoda. Ale neměli byste se touhle lacinou vějičkou nechat zlákat.

3. Pátrejte po společném znaku povídek ve sbírce

Pokud čtete povídky knižně (a nikoli jednotlivě např. na webu autora), pravděpodobně to bude sbírka povídek. Hledejte, co mají společného. Někdy to může být nějaké společenské téma, jindy atmosféra, kterou vykreslí. Můžou být i odrazem své doby. Můžou popisovat stejný okamžik v životě různých lidí. A někdy je pojí třeba to, jak jsou divné. :-)

Níže dávám několik tipů na povídky, které se mi líbily. Zároveň vás vezmu na výlet z Čech přes Francii, Polsko, Švédsko, Kanadu a Argentinu.

3x povídky zachycující lidi v situacích, z nichž vám mnoho bude povědomých

Čistý, skromný život

Tohle je pro mě příjemné překvapení z českého rybníčku. Viktora Špačka jsem neznala, po knize jsem sáhla jen díky tomu, že vyšla pod nakladatelstvím Host.

Jeho hrdiny nalezneme v situacích, jež možná mnozí z nás prožili, ale do alba svých úspěchů by si je rozhodně nevylepili.

Zanořeni do svého pojetí světa, neschopni si vidět dál než na špičku vlastního nosu, plácají se ve svých bezútěšných osudech, aniž by měli snahu je změnit.

Přitom všichni touží po tomtéž: čistém, skromném životě.

Příliš mnoho štěstí

Tahle knížka byla poměrně silné kafe. Pokud o sobě víte, že špatně snášíte dramata, raději se povídkám vyhněte.

Hrůzné rodinné tragédie, sexuální zneužívání, vzpomínky na tíživé dětství, setkání se zločincem...

Ne nadarmo získala kanadská spisovatelka Alice Ann Munro za svou tvorbu několik prestižních ocenění.

Je opravdovou mistryní slova, umí skvěle vystavět zápletku a vy knihu neodložíte, dokud nedočtete na konec povídky.

Citlivá místa

A jako poslední v této kategorii představím francouzskou spisovatelku, taktéž držitelku mnoha literárních cen, Annu Gavalda.

Je i známáou autorkou románů, nicméně v jejích povídkách vynikne to, jak bravurně dokáže střídat styly vyprávění i výrazových prostředků - od uhlazeného byznysmana, přes řidiče náklaďáku po holku ulice. Chtěla bych umět francouzsky tak, abych si to mohla přečíst v originále, ale i český překlad Lucie Šavlíkové je skvělý.

Citlivá místa zastihují postavy v situacích, které odkrývají jejich slabiny, jež měly zůstat před světem skryty, odhaleny však vystupují s urputnou palčivostí.

3x povídky, které jsou tak divné, že je budete milovat :-)

Bizarní povídky

Kdybych měla vybrat jedny povídky ze všech zde uvedených, doporučím vám tyto od polské autorky Olgy Tokarczukové. Ne nadarmo jí byla udělena Nobelova cena za literaturu.

Každá z povídek by mohla sloužit jako samostatný scénář. Jedna je divnější než druhá. Tokarczuková vás vezme na výlet do dob dávno minulých, budoucích i neexistujících, za hranu možného, mimo vaši komfortní zónu.

Možná někdy nebudete chápat, ale vždy budete toužit číst dál a dál.

Líbilo se mi i střídání délky povídek, z nichž některé jsou velmi rozsáhlé, jiné jen na pár stran, a přesto neztrácejí na síle.

Sobí hora

Jsem velkou fanynkou skandinávské tvorby, hlavně pak té filmové. Z toho důvodu jsem sáhla po povídkách od spisovatelky Karin Tidbeck, abych si kromě mého milovaného Fredricka Backmana rozšířila mezi švédskými autory rozhled.

Sobí hora je soubor naprosto podivných povídek, které tančí na pomezí několika žánrů. Od sci-fi přes fantasy, nebojí se sahat i do magického realismu šmrncnutého švédskou mytologií.

Je to právě atmosféra povídek, co vás uhrane. I když je knížka útlá, nedoporučuji ji zhltnout najednou, abyste se vší tou podivností nezadávili. :-)

Co nám oheň vzal

A nakonec něco pro milovníky magického realismu. Tohle je fakt lahůdka stejně uhrančivá jako (dle mne velmi povedená) obálka knihy.

Nemuseli jste navštívit Argentinu, abyste se díky Marianě Enríquez uprostřed ní ocitli na lusknutí prstů. Člověk úplně cítí pot, co mu lepí oblečení na kůži.

Pod rouškou tmy v horku ožívá syrová krutost, která vás však dokáže očarovat.

Silný je i feministický podtón povídek, který v evropské a bílé americké kultuře zdaleka (už?) nenabývá takového rozsahu.