Moje milá knihomolko, můj milý knihomole,

byly čas, kdy jsem chodívala celkem často do knihkupectví a skoro pokaždé jsem si odnesla nějaký úlovek. Ale pak se mi to zajedlo. Začalo mi vadit, že se konzumní přístup přenesl i do světa knih.

Možná to tam bylo vždycky, jen jsem to ve své naivitě a lásce ke knihám neviděla. Můj vkus též nebyl tenkrát tak vytříbený, měla jsem toho málo načteno.

Minulý týden jsem po strašně dlouhé době nakoukla do Luxoru, protože jsem tomu chtěla dát šanci. Třeba to nebude tak zlé. Ale bylo.

Kdybych měla v kostce popsat svůj pohled na současný trh knih reprezentovaný z velké části síťovými knihkupci, vidím to takto:

O tom, zda knížku bude, či nebude bestseller, se rozhoduje dřív, než se objeví na pultech

Nakladatelství mají své osvědčené "vlajkové lodě" v podobě žánrů i autorů, do kterých soustředí své marketingové aktivity (a peníze). Jsou to ty knížky, kolem kterých je humbuk ještě před vydáním.

Tenhle cirkus pak podpoří bookblogeři, kteří díky spolupracím o těchto knihách napíší.

V knihkupectvích tyto knihy pak poznáte tak, že se objevují nejen ve výlohách, ale třeba na speciálních policích pro nejprodávanější tituly v dané kategorii. Dost pravděpodobně do nich narazíte hned u vstupu, kde jsou v několika exemplářích na samostatném ostrůvku.

V běžných regálech jsou pak knihy otočené obálkou k nakupujícímu (často ve výši očí nebo naopak položené na dolní předsunuté polici), jsou z nich vystavěné komínky (což je hrozně drahé, protože knížce musíte fakt věřit, abyste si z konsignačního skladu navezli na prodejnu desítky výtisků daného titulu).

Následně pak o knížce začnou mluvit i ti knižní influenceři, kteří knížky k recenzi zadarmo (natož pak odměnu za reklamu) nedostávají. Kniha se čte, protože ji v knihomolské komunitě čtou všichni.

Touto komerční ždímačkou jsou podporováni autoři, kteří jsou plodní

Stačí na pár let zmizet z reflektorů nebo se přestat trefovat do vkusu "čtenáře obecného" a je konec. Viz třeba Petra Hůlová, která po bestsellerech Paměť mojí babičce (2002) a Stanice Tajga (2008) už nenapsala nic, co by čtenáři ve velkém ocenili. Když letos vyšla její novinka Nejvyšší karta, takřka se o tom nemluvilo.

V tomto čest výjimkám. Například autor chytrého společenského sci-fi Ted Chiangvydal jen dvě povídkové knihy s rozestupem 10 let. A věřím, že na jeho skvosty si čtenáři rádi počkají dalších 10 let.

Abychom zůstali v ČR: stejnou vydávací pauzu si mohla dovolit i Kateřina Tučková, na jejíž Bílou vodu vydrželi hladoví obdivovatelé čekat 10 let, a následně ji s velkými ovacemi a náležitou pompou uvítali jako "největší knižní událost letošního roku".

(Mně osobně se knížka líbila moc, ale stejně jsem se nemohla ubránit pocitu, že o třetinu nižší počet stránek by jí více slušel a že po dočtení se u čtenáře nemůže neobjevit Stockholmský syndrom, který ho nabádá k pozitivnímu hodnocení zčásti čistě jen proto, že má těch takřka 700 stran za sebou.)

Takto tedy za mne ve zkratce. Těmito mechanismy se utváří čtenářský vkus. Je jasné, že kdyby ty knížky jako takové nebyly dobré či neodpovídaly čtenářskému vkusu, tak jim nepomůže ani svěcená voda.

Jako dva příklady za všechny uveďme třeba Vypravěče od Anny Bolavé nebo Praskliny od Kláry Vlasákové, na které i přes napumpovaný marketing prostě nebyla čtenářská obec připravena. (Čímž neříkám, že to jsou knihy vyloženě špatné, jen zkrátka pro běžného čtenáře těžko stravitelné.)

Nicméně proč o tom píšu? Domnívám se, že díky výše popsanému se děje to, že spousta skvělých knížek prostě unikne čtenářské pozornosti a ke škodě všech zúčastněných zapadne.

Jak z toho ven? Řešení na úrovni celospolečenské

Jako první se v myslích mnohých nabízejí řešení celospolečenská. Jednou ze snah o každoroční vzkřísení literárního života je předávání cen Magnesia Litera za nejlepší knižní počiny.

Nicméně ačkoli nominace vždy sleduju a mnoho z vybraných titulů jsem četla, nemůžu se ubránit pocitu, že je to prostě akce pár knižních snobů (to myslím v dobrém, též se považuju za literárního snoba), o jejichž nestrannosti mám své pochyby (toto už je jen má spekulace, ale vycházím ze své zkušenosti, jak to chodí v jiných odvětvích).

Navíc galavečer se nese v úplně nevhodném formátu, kdy na pódium vytahují spisovatele: většinou těžké introverty, kteří pak opocení děkují manželkám, čtenářům, Bohu a Pavlu Mandysovi.

Tímhle knižní kulturu opravdu nerozpumpujeme. V tomto naprosto souhlasím s Evou Klíčovou, která v článku pro levicový čtrnáctideník Alarm píše:

"I kdyby byla celá akce sebevíc spektakulární (...), těžko může zastřít, že není jen slupkou již téměř neexistujícího literárního života.

Život, i ten literární, je totiž každodennost, a ne jednou za rok marketingově vyfutrované Vánoce. A každodennost literatury představují především kulturní publicistika, literární kritika a další reflexe jinak solitérního a těžce neperformativního umění, jakým literatura v podstatě je."

K článku dodám, že jakožto anarchistka se závěry a návrhy na to, jak situaci řešit, s E. Klíčovou absolutně nesouhlasím, ale o tom až třeba jindy. :-) Její analýzu současného stavu však považuju za brilantní.

Další ze snah o rozproudění literárního života je veletrh Svět knihy. Tam už se to daří o poznání lépe.

Jakkoli je část veletrhu samozřejmě těžce komerční (nechybí velké stánky síťových nakladatelství s předžvýkanou masokostní literární moučkou), je tu dost prostoru i pro malá či žánrová nakladatelství, samonakladatele a v neposlední řadě i antikvariáty.

Veletrh provází bohatý doprovodný program v podobě možnosti setkat se s autory. 

Jak z toho ven? Řešení na úrovni individuální

Já sama jsem spíše zastáncem řešení, kterou vzejdou zespodu, decentralizovaně a od čtenářů. Jakkoli je to na současném komercí prolezlém knižním trhu obtížné, existují všem hlavním proudům navzdory i alternativy.

1) Choďte do knihovny

Knihovníci nemají nic z toho, když se tisíckrát půjčí bestseller. Díky jejich práci často najdete v policích vystavené tituly (včetně těch starších!), o které byste jinak nezakopli.

Ne vždy je to samozřejmě trefa do černého. Stáhněte si do telefonu nějakou knižní apku, kde si budete moct sjíždět aspoň orientačně čtenářšké recenze, abyste si domů nevláčeli zbytečně moc knižního braku.

2) Prolézejte antikvariáty, bleší trhy a Levné knihy

Můj muž si třeba myslel, že v Levných knihách jsem jen knižní odpady. Moje odpověď je ano, taky. Ale je tam i spousta pokladů. Na pulty Levných knih se dostane literatura, která se v běžných síťových knihkupectvích neprodá. Může se tam tedy dostat třeba i Alice Munro nebo Olga Tokarczuk, pro mne naprosté hvězdy literárního nebe.

Stejně dobře fungují i různé antikvariáty, blešáky, knihobudky.

Sympatický počin je i akce Knižní lázně, kde již čtvrtým rokem v Mariánských Lázních bude na konci července probíhat tržiště malých nakladatelů. Já se též zúčastním, dámpak včas vědět.

3) Sledujte blogery, kteří čtou (i) něco jiného než hlavní proud

Já sama naprostou většinu knižních blogerů ignoruju. Jejich recenze jsou pro mě triviální, kloužou po povrchu.

Najděte si lidi, co knihám opravdu rozumí. Například Zazie v metru (má i podcast). Nebo Zanícený knihkupec. Nedávno jsem objevila IG profil Elo přečetlo, který doporučuje knihy, na které jste takřka určitě

ještě nenarazili.

Ptejte se lidí ze svého okolí, kteří mají dobrý knižní vkus.

Účastněte se čtenářských výzev.

Odebírejte newslettery malých nakladatelů.

4) Vytvořte si "to read list"

Můj je dlouhý tak, že to do konce života nemám šanci přečíst. Píšu si na něj všechny knížky, které mě zaujmou (a nejsou mainstream). To neznamená, že mainstream nečtu. Čtu, abych byla v obraze. Mnohé z těch knih vůbec nejsou zlé.

Ale prokládám to právě i tituly, které jdou mimo hlavní proud.

4x tipy na soudobé české knihy, které bohužel propadly sítem marketérů

Vybrala jsem české autory, protože mi dává smysl je podpořit. Všichni píší skvěle (mnozí dokonce líp než ti, co zabírají cenný prostor na pultech knihkupců) a dle mého jim je věnovaná jen malá pozornost.

Český knižní trh, to není jen Mornštajnová, Třeštíková, Soukupová, Hanišová, Dvořáková, Stehlíková, Wilková, Lukášková, Tučková, Lednická (k její cti nutno zmínit, že si vydává knihy sama, nicméně předtím dlouho pracovala v knižním byznysu a má to šikovně obšlápnuté), Poncarová, Bolavá, Katalpa ... a abychom nezapomněli na pány, tak třeba Hartl. (Sorry, chlapi, ale českému knižnímu trhu momentálně vládnou ženy píšící pro ženy, kterých je mezi čtenáři o mnoho víc než 50 %.)

Nechci teď hodnotit jednotlivé výše zmíněné autory (mnozí z nich jsou mí oblíbení), ale upozornit na to, že v českém rybníčku toho máme mnohem víc. :-)

Klikař Beny (Simona Bohatá)

Nakladatelství Host si své autory pečlivě vybírá. Nejinak to tomu bylo v případě Simony Bohaté. Přečtěte si nějaký rozhovor s ní, kde mluví o svém životě, psaní. Ta ženská je zjevení a neuvěřitelný talent od přírody.

Klikař Beny je nejlepší otisk 80. let u nás, jaký jsem kdy četla.

Nabízí se třeba srovnání s podobnou snahou o otisk 90. let v celkem dost propagované knize Hezký, ale narovnej se, který je ve srovnání s touhle knihou trapná slabota k sobotní nostalgické kávičce.

Za mne velká škoda, že se Simona Bohatá ocitá mimo světla reflektorů.

Kdo se postará o Annu (Kateřina Pantovič)

Katku jsem poznala jako copywriterku, když jsem psala kdysi pro Nevýchovu. Já odcházela, ona nastupovala, takže jsme se spíš minuly. Ale její texty byly (a stále jsou) brilantní.

Možná ji znáte jako autorku dětské knížky Justýnka a asistenční jednorožec. Katka se ale poté pustila do psaní románů pro dospělé, nedávno vyšla její novinka Josefíně všichni lžou.

Její knihy jsou chytré a hlavně vtipné, což je na české ženské scéně autorek naprostá vzácnost.

Na rozdíl třeba od M. Lukáškové si je Kateřina vědoma knižních klišé a nebojí se skrze ně sama sebe shodit.

Nihilista na balkonu (Petr Holý)

O téhle knížce už jsem určitě někde psala, ale zmíním ji ještě jednou. Napjatě čekám, zda Petr Holý ještě někdy něco napíše (ten jeho sešítek o válce na Ukrajině nepočítám).

Jeho povídky Nihilista na balkonu jsou neuvěřitelně humorné a trefně vystihují dnešní dobu.

Nemá třeba tak vytříbený styl psaní jako Viktor Špaček, letošní držitel ceny Magnesia Litera za svou povídkovou sbírku Čistý, skromný život. Ale hloubka jeho textů je obrovská jak na úrovni jedince, tak celé společnosti.

Destrukce (Stanislav Biler)

Tahle kniha sice vyhrála Magnesii Literu za rok 2021, ale je bohužel důkazem toho, že tahle cena nedokáže rozhýbat kola knižních marketérů.

Zrovna v tomhle případě je to strašná škoda! I když je Biler socialista (píše též pro Alarm), jsem ochotna mu to tolerovat. V jeho vtipném podání mi není enviromentální žal tak odpudivý jako v režii hřímajících ekofeministek.

Velmi přesně popisuje slabá místa naší společnosti (a naštěstí nenabízí řešení), která v románu směřuje k absurdní(?) destrukci. Ale kdo ví, jak to všechno jednou bude. :-)

Tak to je dneska všechno. Bylo to delší a proložené spoustou mých neobjektivních názorů, ale snad jste si to užili. :-)

Přeju krásné jarní dny a těším se zase příště u dalšího tématu!

S láskou,

Veru