Moje milá knihomolko, můj milý knihomole,

dnes Tě zkusím nadchnout do tématu, které mě osobně připadá fascinující. Vlastně vůbec netuším, jestli se mi to podaří uceleně vyndat z hlavy a předat 1:1, ale za pokus to stojí.

Kdyby nic jiného, tak ty knižní a filmové tipy si určitě nenech ujít.

Asi před 10 lety jsem se díky stejnojmennému seriálu poprvé setkala s anglickým slovíčkem fringe. Jeho český překlad je okraj, lem, třásně, třepení. Na rozdíl od češtiny se však v angličtině kromě dekorativního významu používá ještě v jiném smyslu, a to pro věci, které nejsou součástí mainstreamu, pohybují se na okraji, v extrémech. Tenhle dvojí význam mě zaujal.

Začala jsem tehdy přemýšlet o tom, že žádný "okraj" či "lem" by nemohl existovat bez toho vnitřku. Že zkrátka vyniká jen proto, že je součástí něčeho, co kontrastně ohraničuje.

Zároveň tato hranice je jakousi komunikační hranou, na které lze nejsnáze předávat poznání.

Pokud se toužíte něco nového dozvědět, musíte se nacházet dostatečně blízko okraji

Když byste posadili 6leté dítě do lavic Matfyz posluchárny, asi by se toho moc nenaučilo.

A platí to i naopak. Pokud chce přednášející něco předat, měl by být aspoň jednou nohou v onom "třásnění", aby rozuměl potřebám posluchačů.

Toto je třeba důvod, proč je podle mě učitel angličtiny Broňa Sobotka tak úspěšný. Sám je dyslektik, a tak chápe potíže svých studentů.

A naopak když si půjčím jinou oblast - fyziku, napadá mě hned několik jmen slavných fyziků, kteří se snaží útlými knížkami popularizovat svůj milovaný obor, ale moc jim to dle mého nejde, protože už mají příliš velký odstup. Své myšlenky sice shrnou, ale pokud nemáte k tématu načteno víc, proteče to vámi bez valného dopadu. Uvedu tři takové knížky:

• Stephen Hawking: Stručné odpovědi na velké otázky
• Michio Kaku: Božská rovnice
• Carlo Rovelli: Sedm krátkých přednášek z fyziky

Ony vůbec nejsou špatné! Ale doporučím se do nich pustit spíše až poté, co si přečtete nějaké zdatnější populizátory (možná sepíšu v některém z dalších dílů knihovničky), kteří chápou, jak přemýšlí člověk fyzikou nepolíbený.

Ze stejného důvodu jsem přestala přednášet o smrti (a vlastně i o unschoolingu, cestování, minimalismu...). Už to zkrátka moc žiju a špatně se dokážu nacítit do stavu, kdy jsem to objevovala a tyto nové poznatky mě obohacovaly.

Tím ale nekončím, protože se domnívám, že:

Hranice nabývá smyslu jen z určité vzdálenosti, která nesmí být ani moc velká, ani moc malá. Zkrátka tak akorát

Možná už jste slyšeli o tzv. overview effect, jevu, který zažívají astronauti, když poprvé spatří Zemi z vesmíru. Jedná se o hluboký úžas nad jedinečností planety Země, která pulzuje životem a je třeba ji jako celek ochraňovat. Odlišnosti ztrácejí najednou smysl. Hezky to shrnuje Pavel Nováček.

"Když první kosmonauté viděli Zemi z oběžné dráhy, neviděli hranice států, jen lesy, hory, oceány, pouště.

To hodně přispělo k tomu, že jsme si uvědomili, že je jen jedna Země a také jedno lidstvo, byť rozčleněné do nejrůznějších kultur a národů.

Rozdíly mezi národy a kulturami se z výšky 400 kilometrů stanou nepatrnými a malichernými."

Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc.

Stejně tak když se dostaneme příliš blízko ke zkoumanému objektu, přestaneme vnímat rozdíly. Půjčím si můj oblíbený úryvek z písničky od Tata bojs z Nanoalbum(2004).

"V měřítku jedné nano

neexistují už problémy

smrt bouračka nebo nemo

jen se jinak přemístí atomy.

Má ruka je ze stejných částic

jako kámen nebo dioda

pak je někdy těžké rozlišit

co je umělé a co příroda."

z písně Probuzení od Tata bojs

Ideální pro pozorování rozdílů se tedy jeví jakási makroúroveň

neboli žitá zkušenost, ve které se můžeme "nataženou rukou" věcí dotknout a plně pochopit jejich odlišnosti.

Pakliže se tedy dostaneme dostatečně blízko k hranicím a zároveň nejsme do problému ani příliš osobně zataženi, ani jej nezkoumáme z příliš velké vzdálenosti, může při tomto jemném vyladění dojít k novému uvědomění, pochopení a porozumění.

Dobrá zpráva je, že takový druh poznání nám můžou zprostředkovat i spisovatelé či režiséři. Dám vám níže několik tipů na takové romány a filmy.

7x tip na román s tématem hranic

Senzibil (Markéta Pilátová)

Tohle bylo příjemné překvapení. Od knihy jsem moc nečekala, sáhla jsem po ní kvůli prostředí drsných zamlžených Jeseníků a náznakům magického realismu. Příběh byl za mne mizerný a vágní, nicméně prvky potkávání různých světů tam byly víc než patrné a velmi mne bavily!

Magie a pragmatismus.

Svět lidí a duchů.

Boj temnoty a dobra.

Jo a nesmím zapomenout na vypravěčské vsuvky, které (na rozdíl třeba od Vypravěče od Anny Bolavé) jsou vtipné.

Letní světlo, a pak přijde noc (Jón Kalman Stefánsson)

Miluju severskou literaturu a filmy (možná na tohle téma též někdy sepíšu samostatný díl Knihovničky).

Tahle povídková kniha zasazená do islandské vísky v 90. letech mě učarovala jazykem, ale i tím, jak skvěle dává nahlédnout do všelijakých střetů.

Např. když staré je vytlačováno novým a na nové zas dýchá nostalgie starého.

Když se mýtické potkává s moderním.

Když světlo střídá noc.

Hordubal (Karel Čapek)

V kontextu setkávání různých světů zmíním z noetické trilogie právě Hordubala.

Potkává se v ní mládí a stáří.

Krása a ošklivost.

Dobrota a zlé úmysly.

Milující srdce se srdcem kamenným.

Klid a divokost.

Já sama mám ještě "úchylku" na příběhy z "podhorských zapadákovů", takže jsem se do povídky naprosto zamilovala.

Slepá mapa (Alena Mornštajnová)

Příběh tří generací žen se odehrává na pozadí dvou světových válek v česko-německém pohraničí.

Člověk se pak sám sebe ptá, zda ty nakreslené čáry na mapě mají smysl pro někoho jiného než pro pohlaváry, kteří jsou od nich dostatečně daleko.

Podobné otázky budí i první díl knihy Šikmý kostel od Karin Lednické, který je zase zasazen do českého pohraničí s Polskem.

Šeptuchy (Alena Sabuchová)

Tuhle knížku už jsem myslím jednou doporučovala, ale dám ji sem znovu, protože je v ní téma hranic skvěle zpracováno.

Staré se potkává s novým.

Světské se sakrálním.

Mrtvé s živým.

A to vše v zapadlém Podlasí, na hranici mezi Polskem a Běloruskem, kde žijí šeptuchy - ženy, které oplývají schopností léčit.

Rybí krev (Jiří Hájíček)

Vesnice, která byla, ale už není. Vyvanulé vzpomínky na časy minulé, které jsou nenávratně pryč.

Rozprášenost. Vysidlování. Rozklad rodiny i hodnot.

Hájíček tančí na smutné hranici bolavých vzpomínek, které dávají dnešním dnům hořkou pachuť.

Tisíc let samoty (Tereza Dobiášová)

Tuhle knížku jsem si akorát půjčila z knihovny a pročetla zatím jen úryvky, nicméne myslím, že mě bude bavit a s dnešním tématem souvisí.

"Kniha Tisíc let samoty opět oslavuje ženskou sílu, nicméně vykresluje ji tváří v tvář konci svého času. Se třemi sestrami přichází nový věk – doba, kdy společnost, která si svých kněžek vážila, končí a nastupuje svět založený na boji a síle: na mužích. Tisíc let samoty je román o konci mytického věku, kdy vládly ženy, o době, kdy se rodí nový svět – takový, jaký ho známe."

3x tip na film s tématem hranic

Nejasná zpráva o konci světa (1997)

Jsem ostuda, ale viděla jsem teprve letos. Juraj Jakubisko si hraje ve filmu s mnoha kontrasty.

Různé světy se potkávají. Staré střídá nové. A člověk si vždycky musí vybrat, v čem bude žít, protože možnost je jen jedna.

Želary

Tenhle film na moivy knihy Jozova Hanule už jste asi všichni viděli. Ale právě v něm se střetávají dva světy, které koexistují v jedné době.

U závěrečné scény si vždycky kladu otázku, zda bych dokázala s lehkostí přeskočit z jednoho světa do druhého a zpátky. Asi ne.

Spolu (2022)

Matka, její autistický syn a neurotypická dcera. Co je a co není normální? A kde jsou naše vlastní hranice, přes které bychom si neměli nechat přetéct to, co nám ubližuje?

Uf! Tak dneska přiznám, že to sepsání dalo zabrat i mě, protože jsem si to musela sama v hlavě porovnat, aby to bylo aspoň trochu předatelné. Tak doufám, že to pro Tebe bylo aspoň trochu srozumitelné a některá z knížek Tě zaujala natolik, že jí dáš šanci.

Přeju krásné letní dny a těším se zase příště u dalšího tématu!

S láskou,

Veru