Kolik z nás by nemělo problém koupit si nikým neschválený koláček od babičky v parku?

Na podzim jsem v jednom parku potkala usměvavou babičku. Vykračovala si hrdě s dvěma tácy plnými koláčů a perníků, které prodávala kolemjdoucím.
"Nedáte si?" zeptala se nás. Dali jsme si.
Zatímco děti dlabaly, dala jsem se s ní do řeči, protože mi přišla boží. Ráno koukla na předpověd. Když bylo hezky, dopoledne napekla a odpoledne šla prodávat.
"Nebojíte se, že vás nějaký agilní občan napráská?" vyzvídala jsem.
"Lidi jsou v pohodě. Ale majitel zdejší hospody mě vyhání, že prý mu kazím byznys. A to jsem mu i nabízela, že budu péct pro něj. Nechtěl."
Kdysi na Srí Lance jsem se bavila s jedním místním. Ptala jsem se, jak je to tam se stánkovým prodejem, protože na ulicích jsem vídávala lidi, co si rozprostřeli deku a prodávali, co doma uvařili či napekli. Zajímalo mě, jestli je to legální.
"Tady to do nějakého objemu vláda nereguluje. A když prostě někdo vaří blbě, tak k němu zákazníci příště nepřijdou."
A přesně tak to bylo. Komu nebylo nikdy blbě ze street foodu v Asii, Jižní Americe nebo Africe (teda pokud jste tam byli ), ať zvedne ruku.
Tenkrát se mi to strašně líbilo a přimělo mě to přemýšlet o tom, jak u nás musí každý, kdo chce prodávat koláče, mít hygienou schválenou výrobnu. A jak to celé cenu služeb prodražuje.
Přitom kolik z nás by nemělo problém koupit si nikým neschválený koláček od babičky v parku?
Nevím, co je obecně lepší. Oboje má samozřejmé svá pro a proti.
Ale až budu v důchodu, čekejte mě v parku. Budu mít napečeno.
Hezké Vánoce, Veru