Byla jsem hrozná máma. Být doma s malými dětmi mě strašně nudilo

Že je Den matek jsem zjistila včera pohledem do kalendáře, než jsem šla spát. Takže jsem sice stihla poslat mamce pusu, ale nestihla jsem k tomu nic napsat sem.

Určitě toho byly včera plný internety, takže proč číst další povídání o tom, "jak je to sice těžký, ale krásný" a "jak jsou děti nejlepší učitelé"?Já s tím sice souhlasím. Ale určitě mi to tak v prvních letech nepřišlo. Musela jsem se k tomu prokousat.Ze začátku jsem byla v roli mámy dost tragická. Ne snad že bych byla na děti zlá nebo jim jakkoli ubližovala.

Ale nebavilo mě to. Strašně mě to nebavilo. Přišlo mi, že to málo využívá moji kapacitu a potenciál, a to i přesto, že starší dvě děti jsou necelý rok a půl od sebe, třetí pak čtyři roky od prvního.Začala jsem celkem brzy po porodu chodit do práce aspoň na částečný úvazek. Obecně proti tomu nic nemám, přijde mi v pohodě cokoli na škále "nepracuju vůbec - jdu na plný úvazek hned po šestinedělí".

Jenže já do té práce nechodila. Já tam utíkala. Abych nemusela potisícáté za den opakovat "ano, pejsek dělá haf haf" a abych se vyhnula hraní paci paci a bububu kuk. Utíkala jsem, abych si dokázala, že mi nezměkl mozek, který měl před dětmi na víc než na kutálení s míčem, plácání bábovek a stavění kostek.

Všechny ty věci jsem dělala. Ale nic z toho mě nebavilo. Připadala jsem si jako hrozná matka.

Když jsem byla s dětmi, vyčítala jsem si, že se nedokážu do péče o miminko nadchnout jako jiné mámy.Když jsem byla v práci, vyčítala jsem si, že nejsem s dětmi.

Takhle zpětně nedokážu určit příčinu ani okamžik, kdy se to ve mně zlomilo. Roli v tom určitě bude hrát vzrůstající věk a s ním přicházející vyklidnění. Ambice, sny a plány ještě nějaké mám, ale když se nenaplní, neposeru se z toho.

Další událostí, která mi dost přeskládala hodnoty i celý život, byla smrt mého muže. V tom okamžiku mi nezbylo nic důležitějšího, než být mámou. Už jen proto, že žádný jiný rodič nebyl.V neposlední řadě k tomu ale přispěly děti. O tom, že jsou to tři báječní lidé, se kterými je radost být, dneska psát nechci.

Ale v mém případě jde i o to, že čím jsou starší, tím je pro mě snazší být mámou. Dokonce bych i řekla, že mi to fakt jde. Líbí se mi, že jsou na mně čím dál míň závislí a že to nejsou jen mé malé kopie, co nekriticky opakují všechno, co do nich zaseju. Těší mě, že si u nich respekt musím v jistém smyslu zasloužit a že už mě nežerou jenom proto, že nemají jinou možnost.

Baví mě, že ze servis-mamá a jediného emocionálního útočiště jsem se u dětí přesunula do role lehce trapného klauna, kterého si ale celkem oblíbily a mají pro něj pochopení.

Nevím. Možná to celé bylo tím, že jsem před deseti lety nebyla zralá být mámou.

A možná je to prostě tak, že mi to obecně s miminy moc nešlo a nikdy nepůjde.

Ale za to, jak je to teď, jsem ráda.