Chceme-li mír, pěstujme ho v první řadě v sobě i kolem sebe

Žiju už šest let v okrajové části Prahy, kde bydlí početná ruská komunita. Je to klasické, nepříliš vzhledné sídliště okolo metra Hůrka, kde kdysi bývaly levné byty, což přitáhlo pozornost jednotlivců i investorů z Ruska.

Ruština je tu slyšet na každém kroku. Rusové jsou v mých očích dobří sousedé, kteří se nijak zásadně neliší od ostatních. Chodí do práce, do školy. Jejich děti se tu často už narodily a mluví plynně oběma jazyky. Je tu i několik krámků s převážně ruským zbožím.

Den poté, co byla v médiích oficiálně zahájena válka na Ukrajině, jsem si všimla, že výloha jednoho z těchto obchodů je rozbitá. Doufala jsem, že je to jen koincidence.

Další den ale přibyla na témže obchodě ručně psaná cedulka "v ČR piš česky".Když jsem včera ráno šla znovu kolem, výloha byla podlepená a cedulka stržená, nicméně obchod byl oblepený žluto-modrými samolepkami s mapou Ukrajiny a nápisem NO WAR!

Je mi jasné, že výše zmíněné je aktem pár jednotlivců. Rozumím tomu, že je to jakýsi způsob, jak vyjádřit svůj postoj a vybít agresi. Ale přemýšlím nad tím, jak moc je toto indikátorem vzrůstajících protiruských nálad.

Přijde mi absurdní, že si někdo myslí, že tímto svým činem už tak napjatou situaci vylepší.

Skutečně někdo považuje za reálné, že zastaví válku tím, že rozbije dveře někomu, kdo tu dlouhé roky provozuje živnost? Že by si pak třeba Putin sáhl do svědomí a řekl si "Aha, tak takhle to je! Tak kluci, zejtra balíme tanky a jedem dom!"? Asi ne. Nemyslím si, že skrz nenávist se dá zastavit válka. "Boj za mír" považuju za oxymoron.

Když jsem slyšela jednu copatou školačku, jak říká své kamarádce, že jí maminka nařídila, že má teď radši mluvit česky, sevřel se mi žaludek.

Chceme-li mír, pojďme ho prosím v první řadě pěstovat v sobě i kolem sebe.