#1 Malování slovy

Moje milá knihomolko, můj milý knihomole,

když jsem před pár dny vypustila do éteru info o online knižním klubu "Knihovnička V. H.", myslela jsem si, že to bude okrajová záležitost pro pár podivínů jako jsem já.

No. Tak jsem se pěkně spletla. Přihlásilo se mi k tomuto okamžiku 2222podivínů. (Ano, včetně Tebe. :-D)

Vůbec mě nenapadlo, že tím, že občas na sítích utrousím nějaký knižní tip či postřeh, jsem si vybudovala pověst někoho, kdo o literatuře cosi ví. Moc si té důvěry vážím a zároveň je to pro mě obrovský závazek, abych Tvým očekáváním dostála.

Já knížky a vše, co se kolem nich točí, upřímně miluju. A ráda se o své postřehy dělím s druhými. Pokusím se, abych poodkryla tenhle kousek svého světa a předala Ti díky tomu lásku, kterou ke knihám chovám.

A čím začít tenhle knižní newsletter, když jsem slibovala, že bude netriviální a nebude se omezovat "jen" na knižní tipy a recenze? Začnu něčím, co mám z duše ráda.

Malování slovy

Už se Ti někdy stalo, že jsi četl knihu, která tě až hypnoticky kolébala a Ty jsi nevěděl přesně proč?

Nebylo to ve slovech samotných, z nichž naopak některá mohla klidně i rachtat a břinkat.

Dokonce to ani nutně nemuselo být líbivým příběhem či prostředím, protože mnohdy takové knihy popisují těžké události a umějí být pěkně depresivní.

Je to jakási schopnost autora vložit za význam slov cosi, co navodí paralelně další pocit, další prožitek z knihy.

Je to vzácné umění a doteď nevím, jestli je to přirozený autorův talent, nebo něco, co se dá naučit a používá se pak v knihách záměrně.

Nejčastěji se s tímto setkáš v poezii. Zmíním jednoho básníka, se kterým jsme se ve školních lavicích potkali asi všichni a museli se učit jeho básně nazpaměť.

Karel Jaromír Erben. Krom jiného mistr zkratky, který dokázal v krátkých verších odvyprávět komplexní příběh. Ale tyto příběhy by zdaleka tak komplexní nebyly, kdyby nedokázal navodi atmosféru ještě čímsi jiným.

Zkus si přečíst tyto dvě kratičké ukázky z básnické sbírky Kytice:

Štědrý večer

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

"Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den!"

Zlatý kolovrat

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.

A před chalupou z koně hop
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola hej! otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!"

Z první jde mráz po zádech. Stačí šest řádek a padne na nás tísnivá atmosféra, ačkoli kdyby ke knížce přišel robot a analyzoval pouze obsah, vyhodnotí to jako "příjemný popis adventu, kde je rodina v teple u kamen".

Druhá báseň je bujará. Proudí skrz ni mládí, nekonečnost možností, které se jako dveře poslušně otevírají před tím, kdo se života nebojí.

Erben skvěle pracuje se zvukomalebnými slovy. Zvukomalebnost je termín s přesnou definicí a většinou si pod tím lidé představují něco jiného, než co to opravdu znamená. Koukni, jestli k nim také nepatříš.

Zvukomalebnost sama o sobě by však nestačila. Setkáme se s ní ve spoustě dětských říkanek, které jsou většinou velmi přímočaré. Ten pocit, který umí Erben vytvořit na pozadí, je daný čímsi jiným.

Malá odbočka.

Pozoruhodný muž jménem Daniel Tammet je autista. A také savant. Pamatuje si číslo pí na více jak 22 000 desetinných míst. Plynně islandsky se naučil za pár dní. A krom toho má úžasné vhledy týkající se vnímání čísel a slov.

Jako by mu byla více než ostatním zřejmější jakási skrytá uspořádanost světa, kterou my jako lidé kopírujeme odkrýváním tajů matematiky či intuitivně právě i ve způsobu, jakým tvoříme a skládáme slova za sebou.

Ve své knize Every Word is a Bird We Teach to Sing popisuje propojenost, se kterou vidí čísla, slova, hlásky a náš svět.

Podívejte se na jeho 10minutový TED talk, ve kterém sdílí svůj pohled na slova.

Nabízí se otázka: Je toto "malování slovy" výsadou básní?

Pro mne určitě ne. Uvedu dvě autorky, v jejichž románech jsem pocítila totéž jako u básní.

První je britská spisovatelka Raynor Winn, jejíž prvotinu Pobřežní cesta (v originále The Salt Path) jsem objevila díky překladu pod nakladatelstvím Kazda.

Poslouchala jsem ji jako audioknihu. Svým sametovým hlasem s nezaměnitelným témbrem ji načetla Dana Černá.

Kniha to byla příběhem krásná, ale asi nejhezčí na ní bylo, že jsem spolu s Ray ušla každý krok po Pobřežní stezce. Jako bych tam s ní a jejím mužem opravdu byla.

Ale i tak. Nějak jsem cítila, že v knize je ještě jeden rozměr, který mi zůstává skrytý. Proč? ptala jsem se. A pak mě to napadlo. Musím si ji přečíst v originále.

Pustila jsem se proto do druhé Rayiny knihy The Wild Silence v angličtině. A přišlo to hned s prvním kapitolou.

Slova jako by kolébala. Kdyby se jediné vynechalo, výsledný efekt by začal kulhat.

Seděla jsem na útesu nad mořem a četla nahlas. Příboj částečně polykal má slova. Bylo to hypnotické, skoro jako modlitba.

Abych nabídla něco i pro ty z Vás, kteří nehovoří anglicky, zmíním českou spisovatelku, která nadprůměrně dobře vládne slovem.

Jakuba Katalpa (vlastním jménem Tereza Jandová) určitě patří právem mezi nejlepší současné autorky u nás. V knize Zuzanin dech zpracovává téma Židů za 2. světové války, které bylo zrecyklováno v nepřeberném množství románů.

A přece Jakuba dokáže nabídnout cosi navíc. Je to právě její schopnost malovat atmosféru nejen obsahem slov, ale i tím, jak je za sebou skládá, jaká slova volí, jak znějí, jakou melodii společně hrají.

Inu, to je pro dnešek všechno. Doufám, že to pro Tebe bylo zajímavé.

Já se budu těšit zase někdy příště s novým tématem ze světa knížek.

Veru