Jak dát šanci jiné realitě s dětmi, aby pro nás nebyla vyčerpávající?

Od stolu za mými zády létaly různé rozkazy.
Z jejich tónu jsem si nebyla jistá, jestli jsou směrované dětem nebo psovi. Nebyla to první ani poslední rodina, která takto hrubě komunikovala s dětmi.

"Sedni!"
"Co děláš! Zase jsi jak prase!"
"Buď zticha, teď mluví dospělí!"

V mém okolí už takřka nejsou rodiny, které by podobným způsobem s dětmi mluvily. A tak si každoročně jezdím na šokovou terapii do jednoho z hojně navštěvovaných horských středisek, abych si připomněla, kde je realita.
Bývaly časy, kdy jsem měla chuť jít a zatřást s takovými rodiči, aby se začali chovat jako dospělí. Pak bylo několik dlouhých let apatie, kdy jsem podobné scény musela vypínat, aby mě to nebolelo za ty děti.

Když klučíci s tátou odběhli na trampolínu, zeptala se babička maminky: "Máš to s nima těžký, co?"
Maminka přikývla. A já jí to doopravdy věřila.

Pomalu se blížím do bodu porozumění a smíření. Nešťastným lidem nepomůže, když jim někdo řekne, že to dělají blbě. Ze všeho nejvíc potřebují zahojit oni sami.

Je strašně snadné lapit se do pasti vlastního neštěstí. Když budeme neustále dokolečka opakovat, že děti jsou náročné, že nás vysávají, že zlobí, že jsme z nich unavení... tak se to dít bude.

Jednak to budeme v realitě okolo sebe vnímat. Čistě jen proto, že se na to soustředíme a každým jejich dalším "prohřeškem" si utvrzujeme, že máme pravdu.

Sama se občas takhle přistihnu, když jsem třeba unavená, že vidím na dětech víc chyb než obvykle. Ale když se na to podívám s odstupem, ve skutečnosti nedělají oproti jiným dnům nic nenormálního. Liší se jen moje reakce na ně. A já si můžu vždycky vybrat, jestli setrvám v tom, kde mi není dobře, nebo se rozhodnu svůj přístup změnit.

Co je ale horší, do téhle námi vytvořené pasti zavíráme i děti. Když o nich mluvíme jako o zlobidlech, satanáších nebo fakáňatech, nebudou mít z toho šanci uniknout.

Jak plně rozvinout svůj potenciál, když ho náš nejbližší člověk odmítá vidět? Pro dospělého je to těžké. Pro dítě takřka nemožné.

Vyskakují na mě na sociálních sítích sem tam různé blogy maminek, které (většinou celkem vtipně) popisují "hrůzostrašnou realitu mateřské dovolené".

Rozumím tomu, že to může sloužit jako únikovka. Autorka se vypíše ze svých těžkostí, čtenářky zjistí, že v tom nejsou samy, a najdou pochopení u jiných maminek.
Uleví si, ale na jejich soužití s dětmi to pravděpodobně nic nevylepší.
Chápu, že když je v tom člověk až po uši, je skoro nemožné říct si, že od zítra to budu dělat jinak. To, co tu napíšu, bude takovému rodiči znít jako sluníčkářský hemz.

Ale z vlastní zkušenosti vím, že stojí za to fixovat si momenty, kdy nám děti přijdou úžasné. Zapamatujte si, jak se u toho cítíte. Jak vám vaše dítě v ten okamžik připadá. Jak blízký a hřejivý vztah z toho kvete. A jakou realitu to vytváří. Dejte tomu dát šanci, jděte krůček po krůčku. I kdyby to mělo být zpočátku jen pár minut denně.

Bude pak snazší se do tohohle okamžiku vracet, když zrovna dítě nebude dělat to, co byste si představovali. Jeho "zlobení" začnete vnímat jen jako jakési vlnky na povrchu, které si nebudete brát osobně. Váš vztah zůstane nepoškozen.

Časem se z toho stane automatický návyk, který vás nebude stát žádnou energii. Váš mozek (i srdce) se bude soustředit na to dobré. A taková bude i vaše realita. 

Protože takové realitě dáte šanci. Protože tu šanci dáte svým dětem.