Je nutné přestat žít a radovat se, když se má někdo hůř než my?

V sobotu mi přišla zpráva: "Veru, jste v zahraničí, že? Pokud to tak je, myslím, že by bylo fér to neskrývat kvůli současné situaci, přiznat to.

Myslím, že odtud plyne vaše špatné svědomí, které vysvětlujete tím, proč jste na sociálních sítích mlčela a jak moc ne/pomáháte.

Uleví se vám. Ale třeba se pletu.Za sebe: Já na to nemám dovolenkovat, když druzí trpí. A to jsme také měli už už koupené letenky do Španělska, kde jsme se plánovali s dětmi několik týdnů toulat.

Doma se můžu snažit dělat max. pro dobrou věc, pomáhat, jak to jen jde."

Inu pravdu díc, čekala jsem, že to přijde.

Překvapilo mě ale, že to přišlo dřív, než jsem odjela. Jezdíme takhle už šest let. Březen až půlka dubna, srpen, listopad až půlka prosince. Letenky kupuju většinou měsíc i víc dopředu.

Za dovolenou bych to neoznačila. Prostě jen sbalím děti a žijeme pár týdnů jinde. Režim práce-učení-zábava máme víceméně stejný jako v ČR.

V posledních dvou letech jsem si zvykla, že u části mých sledujících náš přesun rozpoutá roztodivnou škálu emocí. Někteří neváhají a rádi se o ně se mnou podělí.

Už jsem se dozvěděla, že jsem nezodpovědná, protože tahám C mutace do Čech. Jindy jsem zase zbabělá, protože se schovávám v zemi, kde je hodně očkovaných, a nebojuju na barikádách doma.

Bylo mi jasné, že odcestování v době, kdy nedaleko od našich hranic vypukla válka, vzbudí také nějaké emoce.

Popravdě, svým dětem jsem slíbila, že jestli se u nás situace zhorší, tak udělám všechno proto, abych je odtáhla do bezpečí tak daleko, jak bude potřeba. Pro někoho možná zbabělost. Pro mě nevyhnutelnost. Jsem pacifistka. Z násilí se mi dělá zle. A absolutně netuším, jestli bych s flintou trefila cokoli menšího než stodolu.

Rozhodně ale nehodlám žít v preventivní ustrašenosti a pěstovat si spasitelský syndrom. Rozumím tomu, že někoho to může dráždit. Bude to znít namyšleně, ale nehodlám se ospravedlňovat cizím lidem kvůli tomu, že žiju a mám ze života radost i přesto, že jinde na světě lidé trpí. 

V každé vteřině totiž existuje někdo, kdo se má hůř než já. Kdybych svůj život měla položit na oltář utrpení jiných, jsem už dávno mrtvá.