Je v pořádku pomáhat i nepomáhat

"Ty jo, a proč to neřekneš veřejnem, kolik jsi jim poslala peněz? Lidi by měli vědět, jak je to důležitý téma," říkala mi kamarádka někdy v prosinci, když jsem se jí zmínila o tom, jakou částkou jsem podpořila jednu organizaci.

"Nepřijde mi důležitý říkat to na sítích, beru to jako svoje soukromý rozhodnutí," odpověděla jsem jí tenkrát.

Myslím si to pořád a nebudu na svém přístupu nic měnit ani teď, přestože už jsem si na svou adresu přečetla celkem dost zpráv o tom, jakou roli bych teď měla sehrát, když mám takový dosah, o čem bych měla psát místo "plácání o odpuštění, lásce a klidu". Ti nejodvážnější se nebáli přihodit pár návrhů na to, kolik uprchlíků bych si měla doma ubytovat.

Momentálně se to totiž má tak, že kdo na sítích neprezentuje, že pomáhá, tak jako by nepomáhal.

Přijde mi skvělé, že nezištná pomoc existuje. A pak je podle mě irelevantní, jestli je prezentovaná veřejně či nikoli.

Někde se ale nemůžu ubránit pocitu, že víc než o pomoc jde o marketing, jehož cílem je "zapsat se jako ten hodný" a ideálně k tomu ještě "upozornit na svou značku či zboží", případně zvýšit prodeje v době, kdy se nikdo do nakupování moc nehrne.

Strašně ráda bych se pletla. Ale tím, že jsem devět let v marketingu pracovala, tak je to pro mě velmi kontraintuitivní a u každého takového příspěvku si musím vědomě říct "nesuď, ten dobrý úmysl tam určitě je".

Docela se mi to daří, ale ještě to nedokážu 100%.

O co bych ale chtěla poprosit: agrese ve vzduchu je dost a dost. Pojďme ji nešířit dál formou soutěže "kdo víc pomáhá". Pojďme neútočit na ty, kteří se podle našich měřítek angažují málo.

Je v pořádku, že pomáháte druhým a dáváte o tom vědět ostatním.

Je v pořádku, že pomáháte druhým, ale nikdo o tom neví.

Je v pořádku, že pomáháte jen sobě, protože nemáte na pomoc druhým kapacitu.