Komu patří dítě? A kde leží hranice toho, co je pro dítě dobré?

"Biješ je?"
"Ne!"
"Býváš před nimi opilá na veřejnosti?"
"Vůbec, ani doma nemám víno, nic!"
"A co před měsícem? Mělas tak půl láhve a pak jsi řídila."
"Jo tohle..." Jana si vzpomněla, nebyla přece tenkrát tak opilá. "Za tohle mě někdo může udat?"
"Norové to jako udání neberou. Ale když se ptáš, jo, tady se prostě lidi o sebe staraj. Pozorujou se, chtějí aby byl svět bez chyby."
~ Hana Roguljič: Norské děti (kniha inspirovaná skutečným příběhem)
--
Ze čtení tohoto příběhu je mi úzko. To, že by mi někdo sebral děti, je jedna z mých nejhrozivějších nočních můr.
Nechci vůbec posuzovat, zda v tomto (či jakémkoli jiném) případě postupovaly úřady správně. I na stejný případ můžou být různé názory se zcela odlišným rozuzlením.
Ani nechci rozviřovat diskuzi o tom, zda je vhodné jako výchovný prostředek používat fyzické násilí.
Strašidelné mi přijde, že o tom, zda budou děti odebrány, rozhoduje třetí strana.
Pokud vám (stejně jako mně) připadá bití dětí nepřístojné, pak možná namítnete, že je vlastně dobré, aby byly děti před násilím chráněny.
S tím lze jen těžko nesouhlasit. 

Problém nicméně vidím ve slově "dobré". 

Pro dítě je totiž dobré i to, aby se na ně nekřičelo. Je dobré, aby nebylo zesměšňováno či ponižováno, z čehož si může odnést hluboké šrámy na duši, ze kterých se možná ani v dospělosti nebude s to vyhrabat.
Pro dítě je například také prokazatelně dobré, aby jedlo brokolici místo bonbónů a pilo čaj a ne kolu, protože obezita může vést k nemocem, které násobně zvyšují pravděpodobnost úmrtí.
Měl by tedy stát zasahovat i v takových případech? Tady už možná tak horlivě všichni nepřikývneme. Na mysl se nám začnou tlačit otázky "zdravé míry".

Je horší, když dítě rodič plácne přes ruku či zadek?
Nebo když na něj křičí?
Nebo když ho krmí junk foodem?
Nevíme.
Je dost možné, že naše názory by se dost různily a každý z nás by byl jinak přísný. Zároveň každé jedno dítě by to vyhodnotilo jinak. 

A to je ta potíž.

Kdo by tedy měl být kompetentní rozhodnout, zda bude dítě odebráno? Čí je vlastně dítě?
Já na to názor mám. A i když jsem svůj pohled rozepsala, zase jsem ho smazala, protože ho nejsem schopna v jednom postu předat celistvě a tak, aby nevyvolal víc pobouření než naslouchání.
Jsem si vědoma, že tohle je velmi citlivá otázka. Žádné řešení není ideální, protože ať se budeme snažit jakkoli, "svět nebude nikdy bez chyby". Ani v Norsku, ani nikde jinde na světě.