Losna neba Mažňák? Pohled na prezidentské volby s odstupem

Ve veřejném prostoru se teď nediskutuje nic jiného, než jestli Losnu nebo Mažňáka. Zvažovala jsem, jestli k tomu něco psát veřejně. A nakonec jsem se rozhodla, že Vám svoje zamyšlení sepíšu sem. Abyste si to mohli v klidu přečíst bez smršti komentářů cizích lidí. Bez potřeby mi to hned za tepla vytmavit. (Tuto e-mailovou schránku nevybírám, je jen rozesílací.)

Kdybych se měla politicky (nebo spíš apoliticky) zařadit, přihlásím se k anarcho-pacifismu. Minimum státních zásahů. Hodně vlastní zodpovědnosti. Svět tvořený lidmi, kteří jsou pevně ukotveni ve svém srdci.

Mezi mými přáteli je ohledně budoucí hlavy státu celkem jasno. Všichni volí generála, protože ÁBéčko nesnášejí.

Případně je tam ještě druhá skupina, které se dělá zle z jakékoli varianty. Kamarádka mi psala, že má strach, protože prezidentem bude zřejmě "chodící trauma" (a poslala mi odkaz, kde se Pavel svěřuje s tím, jak ho otec bil).

Upřímně? Podle mě je to úplně jedno.

Bude to znít drsně a paušalizovaně, ale dle mého názoru jakýkoli člověk, co se po čtyřicítce hrne do "velké politiky", má nějaké to traumátko. Touha vládnout (a tím nevyhnutelně i ovládat) by v tomto věku už měla být na ústupu, aby ji vystřídaly jiné kvality.

Představuju si to jako falešnou volbu, kde před voliče, aby je udrželi ve zdání toho, že volbu mají, nastrkají pár čudlíků, které můžou zmáčknout. Akorát co volič neuvidí je, že pod tím uživatelským interfacem je jen jeden velký knoflík, který zmáčkneš stisknutím jakéhokoli tlačítka.

A tak se tady hašteříme, prsíme, kdo volil líp, trháme si vlasy (někdy vlastní, někdy navzájem), smutníme. Kandidáti zas na střídačku vyskakují jak kohouti na hnojník a soutěží v tom, kdo na něm vydrží kokrhat déle.

Naštěstí zrovna prezident je pravomocemi tak legrační postavička, že by se ve spojení se zábavní reality show jménem přímá volba mohlo zdát, že to lidi třeba konečně prokouknou, jaká je to komedie. Ale nevím, nemám z toho zatím ten pocit.

U každých voleb se to opakuje. Hádky mezi voliči, kdo má "pravdivější pravdu". Naděje, že když si zvolíme toho nebo toho, budeme se mít líp. Jásání, když zvítězí "demokracie" (pamatujete na poslední parlamentní volby?). Rozčarování, když se celkem záhy ukáže, že to zas takové vítězství nebylo (opět viz poslední parlamentní volby).

Spousta lidí si přeje prezidenta, za "kterého by se nemusela stydět". Já se ale třeba za prezidenta nestydím. Nevidím k tomu důvod. Když vybřednu ze zdánlivé reality občanství, které je na úrovni duší úplně irelevantní, prezident mě v žádném smyslu nereprezentuje.

Každý člověk reprezentuje jen sám sebe. Ostuda, kterou na (mezi)národní úrovni napáchá, nemá nic společného s tím, jaký život žiju. Je jen a jen na mě, zda tvořím okolní realitu z klidu svého srdce. Toto za mě žádná zástupná postavička nevykoná.

Teď jsme měli deset let na hradě nemocného alkoholika, který podlehl svému nabubřelému egu a dštil síru, kamkoli šlápl. Odpovězte si upřímně: Může tento člověk za to, kudy se Vaše žitá každodennost ubírala? Měli byste se lépe, kdyby tam byl někdo jiný?

Když Zeman vyhrál podruhé, moje, tehdy 6letá, dcera řekla: "To je vlastně jedno, mami. Se Zemanem, nebo bez něj, já jsem šťastná furt." Často si její slova připomínám, když mám pocit, že naskakuju na vlnu, která mě nese do hlubin strachu a úzkosti, že nad tím, jaká bude má budoucnost, má někdo moc.

Tak neupadejme na mysli. Myslím, že ať už to dopadne jakkoli, slunce ten den stejně vyjde.