Přála bych si, aby všechny děti mohly vyrůstat v prostředí, kde neztratí sebedůvěru, hravost a touhu objevovat svět kolem sebe

Poznáte, co to držím v ruce?
Fanoušci fyziky, matematiky a jiných obskurností už určitě vědí!
Ano! Je to Möbiova páska!
Že jste o ní nikdy neslyšeli?
Včera jsem s našimi domškoláky v rámci (ne)výuky běhala po Praze. Hráli jsme bojovku s apkou "Skryté příběhy" (super věc, doporučuju) a plnili jsme úkoly trasy nazvané "Bezradný Einstein", kde jsme slavnému fyzikovi pomáhali luštit různé hádanky.
Na konci nás čekala záludná otázka: "Lze vyrobit papír, který má jen jednu stranu?"
Děcka tvrdila, že ne. Ale mně okamžitě naskočila Möbiova páska. Je to plocha vytvořená proužkem papíru, který překroutíte a jeho konce slepíte tak, jak je vidět na obrázku.
Vzniklá plocha je pak zvláštní tím, že má jen jednu stranu. Když po ní vyrazíte tužkou dokolečka, pokreslíte všechnu viditelnou plochu a nakonec dojedete do téhož bodu, ze kterého jste se na cestu vydali. Zajímavé, což?
Jenže pak jsem se nechala otázkou zviklat a začala šťourat v zadání tak, jak mám ve zvyku (což je pěkně naprd vlastnost, když třeba jdete na Pythagoriádu, protože pak vám všechna zadání přijdou když ne mnohoznačná, tak aspoň podezřelá. ).
Pro ukázky produkty mojí hlavy: "Pásku slepením dvou konců papíru přece vyrobit lze, ale papír jako takový? Ledaže by se vytiskl na 3D tiskárně, ale to už by zas nebyl papír. No a taky trasa je určená pro děti, přece po nich nebudou chtít znalosti vyžadující pokročilou matematiku."
No. Samozřejmě to byla Möbiova páska. Takže jsme to nakonec zaškrtli v apce blbě a já dostala klasicky kartáč od děcek, že je to moje vina. Jsou to lásky.
Když jsme přišli domů, našla jsem jim video o Möbiových páskách. A oni se hned pustili do jejich vytváření, rozstřihávání, zkoumání. (Někteří teda zmizeli pařit Minecraft, ale nebudeme jmenovat. )
Co mi na tom přišlo super je, že to brali čistě jako objekt k prozkoumání, a ať byl výsledek jakkoli podivný, přijímali ho s nadšením.
Když matematik Steven Strogatz v knize "Radost z x" popisuje, jak přinesl dětem do třídy svého syna Möbiovy pásky, většina žáků jednala podobně radostně a zvídavě.
Byli tam však i tací, kteří si mysleli, že udělali chybu. Jeden chlapeček se prý dokonce rozbrečel a nebyl s to si nechat vymluvit, že to, co považuje za své selhání, je správný výsledek.
Bylo mi z toho úplně úzko, že už v tak raném věku je možné si vypěstovat pocit, že pakliže se vyskytne něco podivného, předpokládám nejprve svou vlastní chybu místo toho, abych žasnul a nadšeně prozkoumával novou realitu.
Přála bych si, aby všechny děti mohly vyrůstat v prostředí, kde neztratí sebedůvěru, hravost a touhu objevovat svět kolem sebe.
Veronika