Nahlásili byste přítele, kdyby schvaloval ruskou agresi?

"Od této chvíle budu podávat trestní oznámení, kdykoliv někoho uvídím zpochybňovat ruské válečné zločiny," napsal jeden můj přítel na Facebooku..

Moje první spontánní reakce byla, že se ve mně všechno stáhlo. Myslím, že to byl strach, možná úzkost. Nejsem si takhle zpětně úplně jistá.

Jsem poslední na světě, kdo by schvaloval jakýkoli druh násilí. Ale udávání má pro mě energii velmi podobnou. Je to takové civilizované násilí, kdy jen přesunu odpovědnost výš.

Navíc to vnímám jako nebezpečný precedent, protože zítra se můžu probudit na opačné straně barikády, kdy to, co řeknu či napíšu, může být považováno za škodlivé, případně hodné perzekuce.

Rozumím tomu, proč to daná osoba napsala. Je to hodný člověk, snaží se žít dobrý život a bojovat za správné věci, odvaha mu nechybí.

Věřím, že tomuhle vyjádření muselo předcházet mnoho kapek, díky kterým pověstný pohár přetekl. Vnímám v tom jakýsi akt bezmoci a frustrace, protože předešlé pokusy o vysvětlování selhaly.

A přesto, i když si to takhle racionálně předžvýkám a tu počáteční úzkost rozdýchám, tak ve mně zůstává taková divná pachuť smutku.

Když jsem čítávala o udavačství za minulých režimů, vždycky jsem přemýšlela, jak je to možné? Kde se to v člověku vezme? Teď už tomu možná rozumím o chlup víc.

Když je člověk přesvědčen, že koná správně, pak činy, které bychom při pohledu do minulosti odsoudili, nám najednou připadají ospravedlnitelné.

Nevěřím, že násilí se dá sprovodit ze světa násilím, byť humánním a/nebo legálním.
Cítím z toho nelásku. Konání ze strachu, ne z důvěry. Zklamání ze světa a z lidí.

Já si nemyslím, že svět je zlý. Ani že lidi jsou zlí. A ani se nedomnívám, že "teď se to najednou zkazilo". Je to prostě takové, jaké to je, a je potřeba s tím žít.

Je mi jasné, že to bude znít sluníčkářsky, ale nevím, jak jinak to vyjádřit. Pro mě je prostě důležité být světlem, které chci mít okolo sebe. Chci si tohle světlo držet i ve chvílích, kdy svět kolem černá.