O potřebě vnitřního ticha, když svět kolem bouří
Ticho. Potřebuju ticho.Od čtvrtka má duše nevolala po ničem jiném.Ticho venku. Ticho uvnitř.
Čím víc různých emocí se mi dralo na povrch, tím víc jsem cítila potřebu z toho poodstoupit. Abych mohla být pozorovatelem. Abych mohla vidět vzorce na pozadí. Abych mohla jednat z klidu a opravdovosti, ne jen reaktivně, abych ukojila či ukonejšila své emoce.
Čím víc zpráv se hnalo veřejným prostorem, tím víc jsem cítila potřebu z toho poodstoupit. Abych mohla být pozorovatelem. Abych mohla vidět vzorce na pozadí.
Abych mohla mluvit z klidu, nikoli jen prudce reagovala na něčí témata či názory.
Přijde mi skvělé, že existují lidé, co dokáží v krizi jednat rychle. Co se umí okamžitě nadchnout. Jít na demonstraci. Zorganizovat sbírku. Sbalit auto a vyrazit na hranice.Já ne. Tohle není moje super power. Ale nevnímám to jako něco špatného. I lidé jako já jsou a budou v téhle době důležití.
Celé roky tiše podporuju a posílám peníze konkrétním lidem, občas organizacím. Ale tady se o tom až na výjimky nedočtete. Nejsem člověk, který by dokázal burcovat a nadchnout davy, neumím ve veřejném prostoru projevovat silné emoce. To s klidnou duší přenechávám jiným, kteří jsou v tom dobří.
Včera večer jsem pocítila, že jsem zpátky ve svém tichu a můžu se vrátit do hluku okolního světa, abych pomáhala, abych veřejně psala.Potřeba ticha je snadno zaměnitelná s ignoranstvím a bezcitností.
Ale pro mě ticho neznamená jen absenci zvuku.
Ticho je pro mě především prostor, ze kterého dokážu sbírat sílu a jednat s rozvahou, bez unáhlených soudů a zbrklých činů.
Je to prostor, odkud dokážu vyjadřovat lásku a mít soucit s každou bytostí.