Období vzdoru. Musí se dítě nutně obrátit proti rodičům?

"Počkej, až přijde období prvního vzdoru!"
A tak jsem čekala, a nic.
"Počkej, až ti začnou vzdorovat, když půjdou do puberty!"
A tak stále čekám.

Na internetu a v moudrých knížkách lze dohledat, že období vzdorování jsou v životě malého člověka důležitými milníky, kdy si dítě vymezuje sebe sama a svou pozici ve společnosti.
Tak nějak se předpokládá, že je normální (ba co víc, zdravé!), když dítě toto vymezování aplikuje v první řadě vůči rodičům.

Já nejsem psycholog. Možná tomu nerozumím, tak prosím omluvte, nebudu-li hovořit řečí učenou, ale obyčejnskou.

Pro mě je totiž velký rozdíl ve vymezování se a v bojování s rodiči. Ze své zkušenosti se domnívám, že to nemusí jít nutně souběžně.

Záleží na tom, jak moc má rodič tvrdé ego.
Záleží na tom, jak moc rodič trvá na svých představách, jak by něco mělo správně vypadat.
Záleží, jak moc je pro rodiče důležité, co si o něm či jeho dítěti pomyslí ostatní.
Záleží na tom (a tohle je hodně důležité!), zda se rodič umí sám sobě zasmát.
Záleží na tom (a tohle je ze všeho nejdůležitější!), jak moc se má rodič rád.
Za povšimnutí stojí, že všechno je to jenom o rodiči, nikoli o dítěti.

Nic jako období prvního vzdoru jsem u svých dětí nezaznamenala. A přesto svou osobnost dokázaly oddělit od té mé.

Starším dětem už stejně jako jejich vrstevníkům bouří hormony. Čím dál víc a na delší dobu expandují beze mě do světa tam venku. Mají ze mě srandu a považují mě (nutno dodat mnohdy oprávněně) za trapnou.

Co je ale zásadní - není v tom neláska. Nejsou na mě zlí. Nepohrdají mnou.
Z mé strany znají klid a přijetí. I když spolu vždycky nesouhlasíme, neobracíme se kvůli tomu proti sobě.

Věřím, že tyhle "vymezovací osobnostní milníky" nemusí být těžkým obdobím ani pro jednu, ani pro druhou stranu. Když spolu plujete na jedné lodi, žádné "dvě strany" totiž neexistují.