Pět let domškoláctví. O čem se na blozích rodičů předškoláků a prvňáků na DV nedočtete

24.06.2022

Jestli si dobře vzpomínám, poslední větší článek o našem domškoláctví jsem psala před třemi lety. Byl to dopis budoucím domškoláckým prvňákům a jejich rodičům, aby věděli, co je čeká. Teď jsem si ho po letech pročítala a víceméně souhlasím se všemi hlavními body, co jsem tehdy napsala.

  1. Dostaneš kupu svobody (ale i zodpovědnosti)
  2. Budeš muset být aktivní
  3. Budete HODNĚ spolu
  4. Buď připravený, že padnou některé tvé představy o domškoláctví
  5. Ber domškoláctví jako cestu
  6. Obklop se podporujícími lidmi
  7. Připrav se na to, že vás bude okolí vyzývat a zkoušet
  8. Přijdou chvíle, kdy to budeš chtít zabalit
  9. Neber to jako definitivum

Za ty tři roky pozoruju, jak se pozice domškoláctví ve společnosti změnila. Během covidu o téhle alterativní cestě ve vzdělávání začalo uvažovat víc rodin. Už to zdaleka není jen pár (v očích společnosti) "ezo exotů, radikálních anarchistů nebo náboženských fanatiků", co se rozhodlo "vyrvat děti ze spárů zlého systému".

Zároveň však vnímám jakousi naivitu těch, kteří na tuhle cestu nastupují. Je to pochopitelné. I já jsem samozřejmě byla naivní, protože ačkoli jsem tehdy hltala všechny možné články, dokud jsem si to nezkusila, věděla jsem prdlajs.

Právě články podobné těm, které jsem kdysi četla (a pár jich i sama vytvořila) považuju takhle zpětně za jemně zavádějící. V čem? Jsou všechny pozitivní.

Po jejich přečtení snadno nabydete pocitu, že pokud vzdělávat dítě mimo školu a svobodně, vyroste z něj Einstein nebo Mozart. Potíž je totiž v tom, že je píší v drtivé většině případů rodiče, kteří jsou na samém začátku své cesty. Nevyhnutelně (a zcela přirozeně a pochopitelně) to znamená, že 

  1. Jsou nadšení a mají spoustu energie. 
  2. Jsou nejistí. Články vyzdvihující pozitiva domškoláctví pak píší částečně i sami sobě jako potvrzení a obhajobu toho, že jejich volba byla správná. 
  3. Jejich děti jsou ještě malé, čili neměly ještě dostatek času odchýlit se výrazně od toho, co od nich společnost očekává. Pokud jsou takoví rodiče zároveň vyznavači svobodného vzdělávání (unschoolingu), tak neměli ještě mnoho příležitostí čelit tomu, jaké to je, když se nůžky mezi standardně vzdělávanými dětmi a jejich dítětem čím dál víc rozevírají, protože si jde vlastní cestou.

Tento trend jsem měla možnost vidět i v novém českém dokumentu Svobodné děti (zajděte si na něj do kina, je krásný!). Natáčel se před dvěmi a půl roky a já do něj taky pár vět řekla. 

Sama sobě jsem se musela zpětně smát, jak jsem byla v některých věcech roztomile naivní. 

Třeba když jsem si myslela, že budu nenápadně na pozadí kontrolovat, jestli se děti učí v souladu s ŠVP, a zároveň jim dám svobodu. Haha. Nebo když jsem říkala (tenkrát popravdě), že technologie je zajímají max. hodinku denně, a když jim nabídnu jinou hodnotnou aktivitu offline, tak radši sáhnou po ní. Hahaha.

Vlastně mi bylo líto, že ve zmíněném dokumentu nedostaly víc prostoru rodiny, které jsou na domškolácké/unschoolingové cestě už dlouho. Na klasické otázky unschoolerského binga typu "a co socializace?" nebo "a jak je naučíte vyjmenovaná slova, když se učí jen to, co chtějí?" odpovídali už tolikrát, že jim to nepřijde už ani vtipné.

Třeba Lucka Tatransky nebo Renata Ježková, které touhle cestou jdou ještě déle než já a měly by co vyprávět, ale asi by to nebylo tak růžové a ideální jako nadšené vyprávění rodičů malých dětí nebo těch, kteří se snaží prosadit ideje svobodného vzdělávání. (Každopádně i tak je dokument pro většinovou společnost obrovsky edukativní a já za něj děkuju.)

O stinných stránkách domškoláctví se toho moc nedočtete. Není to totiž něco, co by si rodič, který potřebuje na začátku své cesty povzbudit, chtěl číst. 

Dalším důvodem je, že ti, kteří to už dlouhé roky žijí, to natolik integrovali do své každodennosti, že nemají potřebu o tom vykládat. Je to jako byste popisovali, jak dýcháte. Nepřijde vám na tom nic fascinujícího, natož abyste měli potřebu si to obhajovat nebo někoho přesvědčovat o tom, že dýchání je pro člověka dobré.

Jako světlou (nebo spíš stinnou :-D) ukázku toho, jak může domškoláctví vypadat, si zde dovolím uvést článek od Báry Veselé, která má čtyři syny a v domškoláctví frčí už dlouho. V březnu tohoto roku napsala skvělý článek o tom, že ne z každého svobodně vzdělávaného dítěte musí nutně vyrůst génius.

Z mých naivních představ o svobodném vzdělávání jich již padlo mnoho. Děti s tím, že se vzdělávají netradičním způsobem, nemají sebemenší problém. Jen já musím po cestě bořit svá (přehnaná a naivní) očekávání a zároveň čelit svým strachům (nejčastěji že budou úplně blbí a nepoužitelní, pokud budou chtít do systému naskočit).

Zároveň však vidím, jací výjimeční lidé z nich rostou. Tohle je věc nepředatelná a samozřejmě rozumím tomu, že takhle přes obrazovku to může vypadat jen jako chvástání. 

Ale víceméně každý, kdo se s mými dětmi potká (a neví, že jsou unschooleři), je jimi okouzlen. To kouzlo určitě není v tom, kolik toho vědí nebo jak krásně zdraví.

Domnívám se, že to, co je na nich výjimečné, je skutečnost, že se neodklonily od své podstaty. Nemají potřebu bojovat, nemají potřebu se obhajovat. Jsou zdravě sebevědomí bez toho, aby šly do konfrontací. Jsou ke světu otevření a považují ho veskrze za přátelský. Tohle je sice věc, která se ve škole neznámkuje. Ale já jsem za to čím dál víc vděčná.