Pohyb není jen sport! Můžeme se hýbat denně víc času, než si myslíme!

Volejbal je část mého života, o které veřejně skoro vůbec nepíšu. Přitom už ho hraju skoro třicet let, z toho posledních deset výhradně beachvolejbal.
Dřív jsem trénovala víc, teď na kurtech trávím "jen" dva večery v týdnu.
Setkala jsem se už několikrát s tím, že mi někdo řekl "aha, tak tím se vysvětluje, proč máš takový svaly / proč jsi tak štíhlá / proč jsi v kondici".

Jenže já si to nemyslím. Sport je pro mě jen třešnička na dortu. Takové potvrzení toho, že se o tělo starám dobře ve všech těch okamžicích, kdy po něm nechci maximální výkon.
Sport mi zdravé tělo nezaručí. Často je to spíš naopak, zranění a opotřebení těla mám takřka výhradně ze sportu.

Mnohem důležitější pro mě je - kromě spousty dalších věcí - pohyb. Třeba jen droboučký, jemný. Ale pravidelný. Zakomponovaný do toho, co dělám každý den. Pohyb, kterým prokládám nehybné aktivity třeba jako je psaní na počítači.

Člověk u toho musí hodně poslouchat své tělo. Být na něj napojený, aby slyšel ty jeho jemňounké prosby.
Tady se protáhnout. Tady povolit. Tady narovnat. Tady posílit. Tady promasírovat. Tady nahřát. Tolikrát za den, kolikrát je to potřeba.

Naslouchat, když tělo říká: Dneska se potřebuju zadýchat. Dneska se chci projít. Dneska zpomalit. A dneska hodně spát a odpočívat a prodýchávat.
Někdo říká, že nemá čas cvičit. Tomu i věřím. Někdy je fakt těžké si najít i tu "blbou" hodinu denně, zvlášť když pak musíte za sportem ještě někam dojet.

Pro spoustu lidí je otravný i ten stres z takového toho "tak, a teď jdu doopravdy něco dělat", který je spojený s rozbalením podložky na jógu či s obutím běžeckých bot. (Já to tak některé dny mívám.)
Jenže když vystoupíte z přesvědčení, že pohyb = pouze a jen sport, tak se můžete hýbat denně v součtu klidně víc než tu hodinu dvě, kterou strávíte na sportovišti.
Tak se pojďme všichni víc vrtět, vlnit, tancovat, poskakovat, protahovat... zkrátka hýbat se.