Předvolební diskuze: Jak se nenechat vysát

Možná jste v posledních dnech absolvovali pár výživných diskuzí s rodinou či přáteli na téma prezidentské volby.
A i když vy sami třeba máte jasno, zda volit Losnu, Mažňáka, nebo ani jednoho z nich, tak jste se nechali vcucnout (do sporu) a možná i vycucnout (energeticky).
Vím, jak je to snadné. Zvlášť pak, když se do toho zamotáte s lidmi, které máte rádi.
Říct nesouhlasím s tebou, ale stále tě mám rád, je však snadnější, než by se mohlo zdát.
Nebylo to hned, ale naučila jsem se to, protože držet si v duši klid a v srdci laskavost je pro mě prioritou. Ať jsou momentální divadelní kulisy jakékoli.
Dle mne je to dokonce to nejlepší, co může každý jeden člověk udělat pro to, aby byl svět lepším místem k bytí.
S tímto vnitřním nastavením pak můžu jít k volbám a hodit to kterémukoli z kandidátů. Stejně tak k volbám jít nemusím. Uvědomuju si, že obě dvě tvrzení mají potenciálně výbušný charakter, ale zkusím to vysvětlit.
Spousta lidí je dnes přesvědčena, že proti zlu se musí bojovat, jinak ho neporazíme. Nedivím se. Je nám to podsouváno už od dětských střevíčků formou pohádek.
(To, že si každý to zlo představuje jinak, nechme nyní pro stručnost stranou.)
Já tento postoj nesdílím. Podle mě to, co vnímáme jako zlo, je jen místo, kde se nedostává lásky.
Bojem toto "zlo" možná můžeme zahnat (ve smyslu popostrčit o kousek dál), ale ne vyléčit.
Pokud se ale pouštíme do boje, je naopak pravděpodobné, že si v zápalu bitky zapomeneme hlídat vlastní hranice a poztrácíme právě ten klid i laskavost.
Pokud se naopak zrovna necítíme dost silní na léčení "zla" (rozuměj dosycování míst, kde se nedostává lásky), je naprosto v pořádku mu jen nevěnovat svou pozornost a energii a soustředit se v první řadě na dosycení sebe samého.
Protože pakliže budeme vnitřně rozhození a či naopak nastavení do módu boje, stáváme se místem, kde láska řídne.
A tam, kde se nedostává lásky...