Proč jsem ostražitá, když o sobě někdo tvrdí, že je "vědomý" či "probuzený"

Když o sobě někdo říká, že je "vědomý" nebo "duchovně zaměřený" nebo "oproštěný od ega" nebo "probuzený", jsem ostražitá.
Ono teda... asi skoro nikdo to neřekne takhle přímo.
Na sítích tito lidé sdílejí inspirativní texty.
Moudré citáty.
Příběhy, na jejichž konci je velké aha.
Vnějšími mimikry často taky splňují dress code ezo-světa. Barevné volné oblečení. Peří v uších. Boty s placatou špičkou.
(Ok, máte pravdu, popsala jsem i sebe.)
Jenže když je pak potkáte naživo, cosi vám tam skřípe.
Necítíte se s nimi uvolnění. Najednou zjistíte, že pod tlakem reagují úplně jinak, než jaká je jejich online prezentace.
Když je někdo skřípne, jdou rychle do ofenzivy nebo nadřazeného posměchu.
Vybízejí k lásce a přijetí, přitom v realitě neumějí druhému naslouchat a rozdělují svět na "my, kteří už víme" a "ti ostatní".
Berou svou duchovnost tak vážně, že si ze sebe neumějí udělat prdel.
Tímto bych dneska veřejně chtěla vyseknout poklonu ženský, který si strašně moc vážím.
Právě za to, jak je obyčejnská.
Stejná online i offline.
Umíme se spolu tlemit jak praštěný a utahovat si jedna z druhý. Jindy zas brečíme, většinou na střídačku.
Díky, Šťastná lenoška - Marie Tilšarová, že tě znám.
To včerejší zpívání bylo nečekaný a vtipný a hrozně milý. Jsi odvážná, že jdeš na pódiu dobrovolně do rizika, že ti zkazím koncert.
Byla to "jen" jedna písnička a že jsem z toho dojatá mi došlo asi až dneska. Ale prostě děkuju, že jsi v mém životě.