Proč nevidíme "optické akordy", ale slyšíme ty hudební?
Rozečetla jsem knížku "Hudba v číslech, čísla v hudbě: od Pythagora k Schoenbergovi" od profesora dějin hudby Eliho Maora.
Není to úplně snadné čtení, je tam dost matiky a je potřeba znát noty (anebo jsem prostě jenom zblblá, jak mi mozek jede v módu "přežij do večera" ), ale úplně mě nadchla následující myšlenka.
Je to sice zjevné, nicméně mě nad tím nikdy nenapadlo přemýšlet:
"Schopnost rozložit hudební zvuk na jeho tónové složky - a obecněji slyšet jako oddělené tóny jakoukoli kombinaci jednotlivých tónů zahraných současně - je jeden z nejúžasnějších darů, které nám příroda propůjčila.
Stojí na něm celá teorie harmonie, umožňuje nám slyšet trojzvuk, jako třeba C-E-G, jako jednotlivé tóny, i když je zahrajeme dohromady v akordu C dur.
Zrak tuto schopnost nemá: jakmile se smíchají dvě barvy, vidíme jen jedinou, třetí barvu. Optické akordy neexistují."
Dobrý, co?