Proč nevidíme "optické akordy", ale slyšíme ty hudební?
![](https://99e7c514f4.clvaw-cdnwnd.com/0beac3ce7860eb2b7378589e3f88f99f/200000549-91a3791a39/329533316_1356309261875964_2747560146801314038_n.jpg?ph=99e7c514f4)
Rozečetla jsem knížku "Hudba v číslech, čísla v hudbě: od Pythagora k Schoenbergovi" od profesora dějin hudby Eliho Maora.
Není to úplně snadné čtení, je tam dost matiky a je potřeba znát noty (anebo jsem prostě jenom zblblá, jak mi mozek jede v módu "přežij do večera" ), ale úplně mě nadchla následující myšlenka.
Je to sice zjevné, nicméně mě nad tím nikdy nenapadlo přemýšlet:
"Schopnost rozložit hudební zvuk na jeho tónové složky - a obecněji slyšet jako oddělené tóny jakoukoli kombinaci jednotlivých tónů zahraných současně - je jeden z nejúžasnějších darů, které nám příroda propůjčila.
Stojí na něm celá teorie harmonie, umožňuje nám slyšet trojzvuk, jako třeba C-E-G, jako jednotlivé tóny, i když je zahrajeme dohromady v akordu C dur.
Zrak tuto schopnost nemá: jakmile se smíchají dvě barvy, vidíme jen jedinou, třetí barvu. Optické akordy neexistují."
Dobrý, co?