Rodičovský štít. Do kdy ho držet a kdy už je čas ho odstranit?

"Mami, ty jsi takovej náš štít. Chráníš nás, dokud nejsme nachystaný. A když jsme nachystaný, tak nás vykopneš ven.
Jakože my si někdy myslíme, že ještě nachystaný nejsme. Ale ty to vždycky nějak záhadně poznáš, kdy je dobrej čas."

V 10 letech umět shrnout podstatu rodičovsvtí, to mi přijde neuvěřitelné. 

Tady by se dalo asi hodně debatovat. "Správný čas na vykopnutí" je velmi subjektivní. A každý z nás to bude mít v různých oblastech nastavené jinak.

Já sama jsem někde stále ještě "štítem". Třeba co se klasického systému vzdělávání týče.
V jiných oblastech zas děti "vykopávám" ve srovnání s jinými rodiči velmi brzo. Třeba v samostatnosti ohledně vlastní obsluhy, kompetencích řídit si svůj čas a program, chodit sám po venku, cestovat přes celou Prahu MHD, být doma sám.

Určitě dle mne nemá smysl dohadovat se, kde je správná hranice.
Jednak to bude mít každé dítě jinak. 

Jednak se domnívám, že spousta z nás rodičů jsme hyperprotektivní často právě v oblastech, které sami nemáme zpracované. A dokud se s tím nevypořádáme, je tězké pustit v tomto ohledu děti.
(Já třeba takhle celkem dlouho "řešila" stravování; kdyby nám teď někdo nahlédl do ledničky, najde tam spoustu zdravých věcí. Ale dneska už tam sem tam přistanou i slazené jogurty a čokolády, což ještě před pár lety bylo pro mě no go. Dneska už se tím nestresuju. Dobrý základ mají, a jak s ním naloží, je na nich. Znamenalo to pro mě pořešit si vlastní vztah k jídlu a zbavit se úzkostlivosti.)

A jak to tedy odhadnout, jestli "štítujeme" v dané oblasti moc či málo?
Já mám na to jedinou míru, a to vycukanost. (Doufám, že je to slovo srozumitelné a není to jen nějaký výraz, co jsem si přitáhla ze svého rodného kraje. )
Jakmile jsou dítě nebo rodič vycukaní, tak jsme štít sundali moc brzy nebo drželi moc dlouho.