Válka a covid. Co mají společného a jak se z toho můžeme poučit?

Uvědomuju si, že spojovat v jednom textu covid 19 a válku na Ukrajině je jako naběhnout si do vosího hnízda a po cestě šlápnout na pár min a do několika kuřích ok.

Proto chci na začátek zdůraznit, že nechci srovnávat tyto dvě události jako takové. Chci jen poukázat na podobný vliv těchto událostí na některé aspekty naší společnosti.

Tenhle článek píšu podruhé. Poprvé jsem ho psala před týdnem až skoro do půlnoci, abych ráno zjistila, že se mi záhadně smazal. Poznámky, které jsem k němu měla na papíře, už byly kdesi v popelnici. 

I když se mi text nechtěl psát podruhé a uvědomuju si, že se pouštím na tenký led, přesto jej napíšu a publikuju. Důvod je jednoduchý: domnívám se, že se z mnohých vzorců, které jsme si dali jako rozcvičku během covidu, se můžeme nyní poučit.

1. Konec světa takového, jaký jsme znali

Covid i válka nám ukázaly, na jak křehkých nožičkách stojí naše civilizace. Jsme tak silně závislí na tolika věcech, které považujeme za samozřejmé, že ubráním byť i jedné z nich se náš svět začne drolit.

Ta nadstavba nad naši zvířeckost, na kterou jsme tak pyšní, se ukazuje být zároveň naší největší slabinou.

Jsme rozmazlení. Dobrovolně jen neradi slevujeme ze svého pohodlí. Nehodnotím, zda je to dobře nebo špatně. Podle mě je to nevyhnutelné, a i když s některými aspekty toho, kam se střemhlav naše civilizace řítí, osobně nesouhlasím, snažím se pokaždé si připomínat, že "tahle země není pro starý".

Další zásadní věcí je, že lidí, kteří zažili ve svém životě válku nebo tvrdé represe komunismu, každým rokem ubývá. Pokud jste generace moje či mladší, šli jste do školy už po sametové revoluci. Neumíme si moc odříkat. Narodili jsme se do blahobytu a míru. A mysleli jsme si, že to tak zůstane (ne-li bude se zlepšovat).

V tomto nás covid i válka zasáhly nepřipravené, a tudíž snadno zranitelné.

2. Úvodní šok

S výše uvedeným souvisí úlek, který musel nevyhnutelně přijít. Ze šoku člověk dělá spoustu věcí. Náš ještěrčí mozek nám v případě ohrožení velí "freeze, fly or fight".

Jako velmi pozitivní beru, že velká část Čechů umí v rámci boje i pomáhat. A tak jako jsme v dubnu 2020 přešívali staré trenky na roušky a z ampliónů se linul nepřetržitě slogan "Spolu to zvládneme", tak i nyní jsme v prvních dvou týdnech napnuli všechny síly na pomoc Ukrajincům. Otázka je, jak dlouho toto může vydržet.

Zde bych si dovolila malou osobní odbočku. Když před šesti lety zemřel můj muž, začala jsem pozorovat něco, čemu soukromě říkám "pomáhání z leknutí". Něco tak silného jako smrt mladého člověka, táty od tří dětí, nenechala chladným téměř nikoho. V prvních týdnech po jeho smrti mi nabízeli pomoc i lidé, které jsem vůbec neznala.

Potíž byla ale dvojí: Zaprvé, tyto nabídky pomoci po několika týdnech začaly slábnout, až nakonec do cca dvou tří měsíců vymizely úplně. Těch, co mě podporovali smysluplně a dlouhodobě, zbyla jen hrstka.

Zadruhé, tím, že jsem je neznala, neznali ani oni mě. Neměli jsme vybudovaný žádný vztah, od kterého bychom se mohli odpíchnout. Tudíž nevyhnutelně docházelo k tomu, že nabídka pomoci nedopadala na úrodnou půdu.

Vysvětluju si to tím, že mnoho lidí prostě pomáhalo jen kvůli tomu, že byli otřeseni. Představili si sami sebe v mé kůži a zcela přirozeně nabídli pomoc. Vůbec nechci soudit motivy, protože jakýkoli motiv pomáhat je fajn a za tu pomoc či její nabídku jsem byla vděčná.

Ale domnívám se, že tato reakce "aktivně se v pomoci angažovat" je do velké míry poháněná právě oním úlekem, který se snažíme zaplašit tím, že nesedíme s rukama v klíně.

3. Polarizace společnosti

Bohužel z výše popsaných důvodů úvodní vlna solidarity a pospolitosti nevydrží dlouho. Jakmile se oklepeme z úvodního šoku, začneme se vracet do svých běžných životů. Lidská mysl není stavěná na to, aby dlouhodobě žila ve stresu z "velkých událostí".

Vzpomínám si, když jsme byli na konci roku 2019 u pásma Gazy v Izraeli, krátce po náletech. Spřátelili jsme se s jednou rodinou s třemi dětmi, která tam zůstala. Pravda je, že na mě atmosféra působila tísnivě. Všude jsem hledala nejbližší kryty a snažila se nebát. Ptala jsem se maminky oné rodiny, jestli nemá strach. A ona na to, že na nějaké úrovni samozřejmě ano, ale že opravdu bát se o život člověk nevydrží dlouho. Lidé si tam prostě na tento druh strachu zvykli a na jeho pozadí žijí své obyčejné životy.

Je tedy téměř jisté, že ať se situace vyvrbí jakkoli, pomalu i my začneme sklouzávat do svých žitých realit plné nezašitých ponožek, nepodepsaných žákovských a nezaplacených účtů. Tak jako se to stalo po dvou letech soužití s covidem. I ti, co v první vlně v lesích při běhání pokřikovali na kolemjdoucí, ať si koukají nasadit roušku, dnes (kdy čísla nakažených jsou mnohem vyšší) chodí normálně nakupovat a večeří s přáteli.

K oné "velké události" nakonec zaujmeme nějaký postoj, kterým se budeme prezentovat navenek.

Současná doba sociálních sítí tomu nahrává. Nejenže se pracovníci Facebooku a spol. netají tím, že jejich algoritmy k této polarizaci přímo přispívají (pusťte si např. dokument The Social Dilemma), ale děláme si to i my sami.

Mít názor je dnes důležité. Odpověď nevím je považována za hlupáckou. Mlčení se zaměňuje s ignorantstvím.

A tak jako se po započetí covidu vyrojila na sítích spousta specialistů na epidemie, máme tu nyní něco podobného s válečnými odborníky. Obrazovka monitoru navíc amplifikuje to, co jinak spíše nosíme jen ve skrytu duše a na potkání to lidem na ulici nevykládáme. (Mohlo by se zdát, že si teď řežu větev pod vlastním zadkem, ale mí přátelé dosvědčí, že to, co píšu na sítě, je spíš slabý odvar toho, co sdílím naživo.)

Inu a další možností, jak na sítích jednoduše vyjádřit, ke kterému klanu patříme, jsou symboly. A tak jako se po pár dnech od vypuknutí epidemie začaly měnit profilové fotky na zarouškované, dnes zase profilovky žluto-modrají. Za symboly by se dali považovat i hrdinové, které si tak či jedna strana zvolí a veřejně je oslavuje.

Opět - nechci hodnotit, zda je dobře či špatně mít či nemít na profilu roušku či vlaječku nebo velebit toho či onoho hrdinu. Jen chci upozornit na tendenci, kterou to s sebou přináší, a tou je právě polarizace, kterou jako takovou za společensky škodlivou považuju.

Když v tom totiž budeme pokračovat, můžeme se jednou probudit ve společnosti, kde už se neshodne nikdo s nikým.

4. Zasévání strachu skrz média

Vzpomeňme si na to, jak začínala v médiích první vlna koronaviru. Lucie Borhyová hlásila zprávy s tragickým výrazem v tváři, jež měla chráněnou štítem.

Ne snad, že bych se chtěla oblíbené moderátorce vysmívat. Chci tím jen vybídnout k tomu, abychom byli pozorní, jakým způsobem nám média představují svět tam venku. Emoční náboj, který s sebou zprávy nesou, nemusí nutně reflektovat závažnost reality. A samozřejmě to platí i naopak.

Možná jste si všimli, že ačkoli během parlamentních voleb na podzim byly počty nakažených o mnoho vyšší než v létě (a o mnoho, mnoho vyšších než v době, kdy Lucie Borhyová hlásila zprávy se štítem), v médiích se najednou téma koronaviru upozadilo.

Nemyslím si ani, že by to snad byl záměr nějaké skupiny, která by se scházela v tajné zasedačce a říkala si "tak čím ty lidi dneska postrašíme?". Médiím nejde o pravdu. Nejde jim o to, aby podaly přesný a komplexní obraz reality. Jde jim o sledovanost.

Existuje několik způsobů, jak zaujmout pozornost diváka. Strach je nejosvědčenějším z nich.

5. Protlačování zákonů, které by jinak těžko prošly

Mohli jsme si toho všimnout už za covidu a děje se to i nyní. Skrz mainstreamová média se k nám dostává jen jeden správný názor, přičemž ostatní jsou potlačované.

Nejde teď o to, jestli s mainstreamem člověk souhlasí či nikoli. Zásadní je, že diskuze je jedním z důležitých pilířů svobodné společnosti.

A tak zatímco během covidu jsme byli svědky nedávání prostoru a vysmívání se odborníkům, kteří zastávali jiný názor než vládní establishment (např. Peková, Beran), blokace letitých blogů na Aktuálně.cz (Hnízdil, Tománek, Hamplová) či mazání videí na Youtube a banování účtů na sociálních sítích, nyní zažíváme něco obdobného, akorát přituhlo.

Zatímco výše zmíněné by se dalo ospravedlnit tím, že zřizovatelé médií či sociálních platforem jsou soukromé firmy a mohou si nastavovat ve svém prostoru svá vlastní pravidla, nyní jsme dovolili, aby se přikročilo k postihům na úrovni zákonů.

Nejprve to bylo odstřižení tzv. dezinformačních webů firmou CZ.nic, která je sice soukromá (ale monopolní a státem posvěcená), a doposud zůstávala nestranná. Pak přibyly trestní postihy za veřejné schvalování ruské invaze. Nyní má být trestně stíháno i pouhé používání symbolu Z.

A znovu: nejde o to, zda jsem fanouškem Aeronetu či vítám ruské tanky. Jakmile však připustíme, že jen jeden názor je povolený, dostáváme se na úroveň jakéhokoli jiného totalitního režimu.

Pokud chceme zůstat demokracií, měli bychom na neblahé tendence poukazovat argumenty a slušně vedenou diskuzí, nikoli zákazy a postihy.

Nebezpečí vnímám hlavně v tom, že pakliže je vytyčen společný nepřítel, je povolena jen jedna správná rétorika, hlídací psi demokracie uspáni a zároveň společnost je vystrašená a rozdělená, dochází snadno k tomu, že pod rouškou "boje za správnou věc" je možné protlačit bez povšimnutí zásadní změny legislativy, které by jinak v dobách klidu vyvolaly bouřlivé reakce.

Nesouhlasím s výroky typu doba je zlá, takže teď nejenže můžeme, ale musíme přikročit k omezení svobody slova. Naopak se domnívám, že právě v těch nejtěžších chvílích je potřeba tyto hodnoty chránit, abychom si zachovali demokracii a nesklouzli k propagandistické totalitě ruského typu, kterou tolik pohrdáme.

---

Co říct závěrem? Snad je z článku patrné, že se nijak nesnažím srovnávat epidemii a válku jako takové. Ani na jedno nejsem odborníkem. Odjakživa mě ale zajímaly celospolečenské jevy. (Krom toho jsem tedy i vystudovala sociologii a mnoho let se tím živila, ale to mi v kontextu nepřijde tak důležité, protože je to už pár let, co jsem z oboru.)

Snažila jsem se upozornit na společné prvky na pozadí těchto dvou událostí a jejich vlivu na společnost, přičemž jsem si neodpustila přidat ke každému ze zmíněných bodů i své vlastní hodnocení, které ale berte prosím jen jako můj názor, se kterým netřeba souhlasit.

Na závěr si dovolím připojit několik doporučení, jak se z předchozího poučit a nespadnout do podobné bryndy jako za covidu. Domnívám se totiž, že tato doporučení jsou platná, ať už s mým zhodnocením výše zmíněných pěti jevů souhlasíte, či nikoli.

Pěstujme vnitřní klid

Emoce většiny z nás teď lítají nahoru dolů, mnoho lidí už si sáhlo na dno. Je určitě skvělé pomáhat druhým, bojovat za vznešené hodnoty společnosti, snažit se zajímat se o svět kolem sebe... dokud to ale nezničí nás samotné. Tu oklepanou frázi s nandaváním kyslíkové masky v letadle všichni známe, ale když letadlo začne skutečně padat, zapomínáme ji aplikovat.

Pečujme proto o své blízké, o sebe. Nestyďme se radovat. A pokud je to potřeba, dejme si informační půst, abychom nabrali sil.

Pokud chceme mír okolo sebe, je dobré ho pěstovat v první řadě uvnitř.

Rozšiřujme hranici své tolerance

Když jsem článek psala před týdnem, než se mi celý smazal, byla tendence polarizace společnosti jen slaboučká. Nyní už se rozjíždí na plné obrátky a odhaduji, že do pár týdnů bude náruživost a agresivita lidí vyhajpovaná na ještě vyšší level.

Pojďme se tedy cíleně zamýšlet nad tím, jestli každý názor je potřeba říct. Pokud ne, mlčme. Pokud ano, buďme slušní a chápající.

Často si říkám, zda bychom byli se soudy jiných lidí tak rychle hotoví, kdybychom daného člověka znali se všemi jeho životními zkouškami. To asi nikdy nebude možné. Nicméně můžeme mít toto na paměti a vstupovat s tím do diskuzí. Nemusíme o druhém vědět všechno, abychom ho vyslechli a snažili se mu porozumět.

Zůstávejme bdělí

Je celkem snadné nechat se vtáhnout do celospolečenských dramat a být vláčen událostmi. Nicméně není to žádoucí. Ať už proto, že nám to nedělá dobře a ničí nás to, nebo proto, že nasedáme na myšlenky a názory druhých, ve kterých pak ztrácíme kontakt se svým vnitřním hlasem.

Druhým extrémem, který se nabízí, je uzavření se před světem a ignorování toho, co se kolem děje. Tímto možná nenapácháme tolik škody, ale i pasivita je druh boje a nelze v ní být tvůrcem.

Pěstujme proto raději schopnost být bdělými pozorovateli dění, kteří umí vyčkávat. Pouštějme se do akce jen ve chvílích, kdy je to opravdu důležité a kdy máme dostatek vnitřních sil. A pokud už to uděláme, zkusme to bez velkých gest, vášnivých emocí a nenávisti. Jednejme naopak z vnitřního klidu a s laskavostí.