Věci mezi nebem a zemí
U věcí mezi nebem a zemí, které se nedají ani potvrdit, ani vyvrátit, volím taktiku otevřené hlavy. Poslechnu si. Řeknu si, proč ne? A pak to v sobě nechám uležet a nevyvozuju z toho velké závěry. Co se mnou ladí, to si nechám. A co se mnou neladí, pustím.
Teď jsem dočetla knížku o dětech, které si pamatují na své předchozí životy. Zabývala se těmi případy, kdy příbuzní zemřelého ještě žili, a tudíž bylo možné provést "testy paměti". Bylo to velmi zajímavé.
Věčnost duše je něco, co jsem zaintegrovala do své víry, protože mi pomáhá žít ve větším klidu, nebát se smrti a zmírňovat stesk po mých milovaných, které už nemůžu obejmout.
Je zajímavé, že u většiny dětí prý do věku šesti let vzpomínky na předchozí život vymizí. Vybavilo se mi, že jako malé mi kdosi předčítal knížku o nějaké hodné čarodějnici, která žila sama s kočkami v chaloupce na úpatí hor.
Měla jsem jako dítě bohatý vnitřní svět i fantazii, ale tehdy mě při poslechu té pohádky zalil strašně silný pocit, který byl víc než "to se mi líbí". Na příběh samotný si nepamatuju, protože pro mě nebyl podstatný a přišel mi hloupý.
Nejsilnější zážitek však ve mně zanechala atmosféra té podhorské chalupy, kterou jsem znala. Vím, jak vypadá představa, kterou si díky spisovatelivě barvitému popisu dokážete vybavit. Ale ve mně ten popis odstartoval něco, co bych se odvážila nazvat vzpomínkou. Znala jsem každou cestičku v okolí. Věděla jsem, co je uložené v tom kterém šuplíku.
Celé se to navíc propojilo s mým intenzivním pocitem, který jsem jako malá zažívala: že nepatřím do dětského těla. Nebylo to jenom v tom, že jsem toužila být starší, abych si mohla dělat, co chci.
Spíš to byla jakási nepatřičnost, která mi připadala už tehdy groteskní. (A mám to doposud - ještě pořád se mi mé tělo zdá podivně mladé, nicméně s každou vráskou a novým šedivým vlasem je to lepší. )