Vracet se na známá místa je jako cestovat v čase a nacházet tam otisky sebe sama

Čím jsem starší, tím radši se vracím na místa, kde to znám. Mívala jsem v sobě před lety jakési nutkání, které mě pohánělo poznávat nové země, nové lidi, nové situace.

Dneska je pro mě mnohem zajímavější opakovaně procházet cesty, kterými jsem v minulosti šla. Nezajímá mě už tolik, jak na mě zapůsobí to, co uvidím. Jsem spíš zvědavá, jak jsem se mezitím změnila já.

Je to jako cestovat v čase. Každé místo v sobě nese otisk mě samotné. Ráda se pro tyhle otisky vracím, zkoumám je, zpětně opečovávám a raduju se z toho, co nového se za tu dobu, co jsem tu nebyla, ve mně událo.

Ne snad, že bych se hned zítra chystala věšet cestování na hřebík. Ale vydávám se na cesty prostá dychtivosti, lačnosti a touhy něco zažít.

Pamatuju si, že když mi bylo dvacet něco, říkala jsem si, že to bude skvělý, až jako stará babča dojdu do stavu, kdy se nebudu potřebovat nikam přemisťovat, protože si všechnu radost vytvořím v sobě. Myslím, že se k tomu pomalounku blížím. 

Možná je to tak, že člověk nejdřív musí procestovat svět, aby ten radostný klid a dětský úžas, který přináší setrvávání na místě, v sobě dokázal rozpoznat a plně prožít.