To nebude nikdo číst
"Inteligentní. Vtipné. Kafkovské"
… řekl by určitě někdo, kdyby to četl. Ale tohle, to nebude nikdo číst. Což je škoda, protože uvnitř vás čeká:
8 povídek, po jejichž přečtení se už nikdy nebudete na svět dívat stejně
Tedy pokud součástí vaší reality není procházení zdí, vracení se v čase, bytosti obývající čtvrtou dimenzi, lidstvo jako chovný druh mimozemšťanů či budoucnost, v níž jsou spisovatelé redukování na pouhé zadavatele námětů knih, které za ně píše AI. Přičemž to poslední je samozřejmě nejstrašidelnější a také nejsmutnější.
Fantazie a pointy, co vás vystřelí z trenek
Tedy pokud nějaké trenky nosíte. A jestli ne, měli byste začít. Ale nebudeme si ubírat reklamní prostor poučováním o spodním prádle, když to s tématem knihy nijak nesouvisí. Snad jen tím, že si můžete ověřit, zda s autorkou sdílíte její absurdní smysl pro humor, kterým v povídkách nešetří.
V obyčejných lidských příbězích autorka ukazuje své celoživotní nadšení pro vědu
Nadšení tedy zdaleka neznamená, že vědě rozumí. Většinou spíš ne. Na druhou stranu, četli jste někdy něco od vědců? Bývá to nuda. A přiznejte si, často tomu taky nerozumíte. Tyhle povídky ale určitě pochopíte, a navrch vás budou bavit. A to i v případě, že jste vědec, suchar, slipař nebo nedejbože všechno najednou.
Kniha vyjde v říjnu 2026.
Předprodej běží do konce září 2026. Všichni předplatitelé dostanou jako poděkování jednu povídku navíc, která jim dorazí během října na e-mail jako PDF. Zakoupením knížky v předprodeji mi pomáháte uhradit náklady na tisk. Děkuji!
↓↓↓ Zvědaví, co vás čeká? Prolistujte si knížku! ↓↓↓
Autorka románů Božidara, Bohumil, Agnes a Zakázaná hora či Révi a Město snů se poprvé představuje jako povídkářka. Snad ne naposled. To bude záležet na tom, zda tuhle knížku bude někdo číst.
Veronika Hurdová: Přečetla jsem desítky knih o fyzice, matematice i statistice. Baví mě publikace o biologii, antropologii, psychologii i neurovědě. Nejvíc na nich miluju to, jak mi vždycky rozproudí fantazii a nutí mě se dívat na svět dosud nepoznanými způsoby. Zbožňuju ty filosofické přesahy, které nám věda servíruje na zlatém podnose pod nos.
Ráda taky žasnu. Rozehrávám ve své hlavě imaginární scénáře možností, které jsou možná málo pravděpodobné, zato však často o dost zajímavější než naše žitá skutečnost.
A pokud jste nikdy nebyli s vědou kamarádi, tak nebojte. Žádná nerdí inťouština se nekoná!
Povídky pro čtenáře, kteří si rádi kladou otázku "co by se stalo, kdyby...?"
V povídkách najdete srozumitelné lidské příběhy, uvěřitelné postavičky, živé dialogy a taky můj humor, na který jste zvyklí z mých předchozích knížek.
Chci, aby každá povídka otevřela ve čtenářově hlavě malý, dosud třeba nepoznaný vesmír. Chci ho ponouknout k tomu, aby se na svět kolem sebe podíval novýma očima. Chci ho přimět žasnout.
Ilustrace od Alishy Zalesak
Chci, aby si čtenář po dočtení příběhu řekl: "Ty jo, to je teda ujetý! Ale co kdyby to tak doopravdy bylo?" A pak o tom týden přemýšlel.
Ke každé povídce dostanete ještě nášup v podobě poznámek, ve kterých...
uvádím, co mě k napsání inspirovalo
- přibližuju cestu (včetně slepých uliček), která vznik povídky provázela
- zjednodušeně vysvětluju vědecké teorie, které za povídkou stojí
- dávám tipy na další knihy, videa či filmy k danému tématu
- sdílím své myšlenky a úvahy nad nastolenými otázkami
Ukázka z povídky Ptakopysk
Vytočil příslušné telefonní číslo, ignoruje brzkou ranní hodinu. Čekal několik dlouhých tútnutí a už chtěl sluchátko položit, když tu se na druhém konci ozval podrážděný hlas:
"Záchranná stanice hlavního města Prahy. Víte, že voláte mimo úřední hodiny?"
Alois měl připravený úplně jiný úvod, tohle ho zmátlo. "Eee, promiňte, to mi nedošlo."
"Otevíráme až za půl hodiny," odpověděla úsečně žena na druhé straně linky.
"Tak mám zavolat až za půl hodiny?" zeptal se zdvořile Alois, kterého přestřelka ohledně otvírací doby uvedla do rozpaků.
"Už jsem vám to zvedla, tak mluvte."
"Nerad bych rušil."
"Už rušíte."
"No, víte, jak bych to…" koktal zaskočeně.
"Tak je to naléhavé, nebo ne?"
"Svým způsobem ano."
"O co teda jde?" zaprskalo sluchátko.
"Pracuju jako noční hlídač v muzeu," dal se do vysvětlování Alois. "Právě jsem se vrátil z poslední obchůzky a v kuchyňce jsem našel ptakopyska."
Na druhém konci drátu bylo ticho.
"Haló? Slyšíme se?" zeptal se.
"No já vás slyším. Ale co to je za blbost?"
"Chápu, že je to trochu neobvyklé…" jal se noční hlídač omlouvat přítomnost ptakopyska na svém pracovišti.
"V jakém že muzeu pracujete?"
"V Národním technickém."
Chvíli bylo ticho, a pak se podezíravě ozvalo: "A nemáte tam nějakou expozici vycpanejch savců nebo tak něco?"
"Ne, to u nás není. My tu máme spíš stroje, dopravní prostředky, techniku," vyjmenovával Alois. "Krom toho, ten ptakopysk se mi zdá dost živý."
"Podívejte, pane…" krátké vzdychnutí.
"Alois Topič se jmenuju."
"Pane Topič, my tu na srandičky nejsme zvědavý. V Český republice žádný ptakopysci nejsou. Ani v zoo, ani nikde."
"Ale já tu jednoho mám. V kuchyňce. Měl žízeň, tak jsem mu pustil vodu z kohoutku."
Znovu podezíravé ticho a pak dotaz: "Pane Topič, vy jste pil?"
Alois se trochu zastyděl. Ano, přihnul si trošku před poslední obhlídkou, ale to určitě nemohlo způsobit takovou rozsáhlou halucinaci. Rozhodl se proto říct pravdu: "Měl jsem jenom hlt rumu na zahřátí, ani o kapku víc."
"Tak podívejte se, pane Topič," povzdechla si žena, "já teď zavěsím a budu dělat, že se tenhle telefonát nikdy nestal. Ale jestli ještě jednou mně nebo někomu z mejch kolegů zavoláte a budete je otravovat s nějakou další…" hledala správné slovo, "s nějakou další ptákovinou, tak si buďte jistej, že to nahlásím vašemu zaměstnavateli. Sbohem!" Tút. Tút. Tút.
"Na shledanou," hlesl Alois navzdory tomu, že už se neměli se ženou ze záchranné stanice nikdy slyšet. Položil sluchátko a šel se podívat, jestli ptákovina náhodou během telefonátu samovolně nezmizela.Ukázka z povídky Makrofágy
Ale zpátky k tomu dni, onomu dni, kdy to celý začalo. Přišla mi tehdy ke stolečku taková paní. Šedivá myška, něco přes čtyřicet. Jako kdyby se sebou trošku něco udělala, mohla bejt i šik, ale ona se sebou zjevně neudělala nic, takže šik teda rozhodně nebyla. Nebarvený vlasy, který si snad stříhala sama, nenamalovaná a její oblíbenou nákupní destinaci na hadry jsem otipla na Pepco. Sedla si naproti mně jak oukropek a člověk nemusel mít doktorát z psychologie, aby poznal, že řeč jejího těla nevolá, ale doslova řve o pomoc, a že tak nějak celkově je prostě v prdeli. Na čele měla velkýma písmenama napsáno ČERSTVĚ ROZVEDENÁ. To jsem hned zbystřila, protože čerstvě rozvedený ženský jsou všehoschopný a nejvíc ze všeho jsou schopný pustit se do úplnejch pičovin. V hlavě jsem začala listovat empatickým klientským manuálem.
Ty se teď směješ, protože si myslíš, že přehánim, jenže tentokrát nepřehánim. Přísahám, že v naší bance existuje devítibodovej checklist na proklientskou empatii, kde máme přímo uvedený soucitný větičky, který máme vybalit, když k nám přijde podobnej chudák. Stačilo, abych z něj použila tři, a ženská roztála rychlejc než ledovce v Antarktidě. Greta Thunberg by z takhle očividnýho důkazu lokálního oteplování odpadla.
Myška mi začala sypat celej svůj příběh, přeskočila snad jen svý novorozenecký období, který si naštěstí nepamatovala, ale jinak tam bylo namouduši úplně všecko. Nasadila jsem svůj profesionální naslouchací výraz, ono stejně většina lidí se potřebuje jenom vypovídat, protože je doma nikdo neposlouchá, proto taky lidi choděj k doktorům, ale málo se ví, že choděj i ke klientskejm pracovníkům, jako jsem já. Beru to jako součást svý práce, vlastně mě to neunavuje ani nenamáhá. Většinou vypnu mozek, zafixuju oční kontakt, přikyvuju a ve správným okamžiku udělám soucitný hm.
Poslouchala jsem jen napůl ucha, ale když se dostala k manželovi, věděla jsem, že se schyluje k finále grande. Klasickej příběh. Slíbili si věrnost. Ona mu dala úplně všechno. Mládí, krásu, svý nejlepší roky. Vzdala se vlastní kariéry, vychovala mu tři nevděčný fakany a on jí pak zdrhnul za jinou, pravděpodobně za nějakou takovou, jako jsem já, protože tohle prostě chlapi dělaj. Vědeckou metastudii na to nemám, ale můžeš se opřít o můj skromnej soukromej výzkum. Z nevelkýho vzorku cirka padesáti chlapů, který jsem vojela, jich dobrá třetina byla ženatejch a do žádnýho z nich by to ta jejich ženuška neřekla. A pokud si myslíš, že ten tvůj je jinej, hodnej, že by ti to nikdy neudělal, tak mi věř, že tyhle typy jsou nevěrný zdaleka nejvíc.
Ukázka z povídky Koule
"Pojďte rychle dál," zaskřehotal profesor a krhavýma očima se těkavě rozhlížel po ulici, tlače ji rukou za rameno dovnitř. Jen co vstoupila do tmavé předsíně, rychle za ní zabouchnul. Pokynul jí, aby ho následovala. Vydala se temnou chodbičkou za zvukem jeho bačkor, které při chůzi prakticky neodlepoval od podlahy. V domě to páchlo směsí zatuchliny, zbytků jídel a stařeckého potu. Aňa odolala nutkání přikrýt si nos dlaní a přinutila se dýchat pusou. Jak v tom ten dědek může žít?!
Aniž by jí nabídl aspoň vodu, ukázal jí mlčky na plesnivé křeslo, sám se s oporou posadil naproti ní do prosezeného gauče, který tam musel stát snad už od války. Aňa si štítivě sedla jen napůl zadku, nechtěla se kontaminovat víc, než bylo nutné. Ty džíny půjdou doma hned do pračky, dušovala se. Navenek však nedala nic znát a nastavila svou profesionální tvář. Ať už to je hlavně za ní. Stiskla tlačítko nahrávání na telefonu.
"Pane profesore, vy jste…"
"Neříkejte mi tak!" štěkl po ní. "S těmi zabedněnci nechci mít nic společného!"
"Dobře," zachovala klid Aňa, "a jak vás mám tedy titulovat?"
"Říkejte mi prostě Edvíne."
"Dobře tedy… Edvíne," vyslovila to divné jméno, o němž doufala, že se mu elegantně vyhne, a spolu s ním i záchvatům smíchu, které v ní pokaždé vyvolalo. Dva roky zácviku v ní však vypěstovaly mimikry, za které se mohla schovat, když bylo nejhůř. Stačilo si vzpomenout na cenu benzínu nebo kdo je premiérem a smích ji v tu ránu přešel. "Vy jste naši redakci kontaktoval s tím, že se domníváte, že dokážete objasnit nedávný výskyt neznámých objektů poblíž zdejšího židovského hřbitova."
"Já se nedomnívám, slečno. Já to vím," zarazil ji Edvín.
"Aha, tak to se budete muset s našimi čtenáři ovšem podělit o své poznatky," zmohla se na profesionální reakci Aňa, i když měla sto chutí poslat dědu s tou jeho samolibostí k čertu.
"Víte, co je topologie?"
"Něco o objektech v prostoru?" zkusila to.
Stařík si spěšně přihladil pleš, ze které mu vzpurně trčelo pár posledních chmýříček, a nespokojeně se zavrtěl, jako kdyby ho obtěžovala studentka, která přišla nepřipravená na zkoušku. "Zjednodušeně by se to tak dalo říct. Mým oborem je geometrická topologie. Zabývám se studiem nízkodimenzionálních prostorů a chováním objektů v nich."
"Ano, něco málo jsem si o tom četla," přispěchala Aňa snaživě s ujištěním, že nepřijela nepřipravená. "Získal jste za to profesuru."
"Neříkejte to!" vykřikl náhle prudce.
"Já… promiňte. Vím, že vám ji loni odebrali." To, že jako nádavek získal na odchodnou z akademického světa i bludný balvan, raději nezmiňovala. Netřeba dráždit hada bosou nohou.
"Jsou to idioti! Ničemu nerozumějí!" praštil Edvín pěstí do područky gauče.
"Učinil jste objev…" napověděla mu, ačkoli to nebylo nutné.
"Tady ale nejde o vědu," rozčílil se znovu. "Chtěl jsem všechny varovat. Hrozí nám nebezpečí, ale nikdo to nechápe. Všichni se raději budou držet svých teplých místeček a plných korýtek, než aby viděli pravdu!"
"A jaká je tedy ta pravda?"
"Pravda? Opravdu chcete znát pravdu, slečno Králová?"
Ukázka z povídky PRISM-A
Vendula nakoukla do synova pokoje, měl pootevřeno. Spatřila ho v jeho klasické poloze, zaklíněného u monitoru. Na hlavě měl sluchátka a přes mikrofon vydával povely svým virtuálním spoluhráčům do všech koutů světa. Aspoň jemu nemusíme platit předraženou angličtinu, pomyslela si Vendula. David mluvil díky hraní počítačových her plynuleji než jeho o dva roky starší sestra.
"Kill him! Kill him!!!" zařval zapálený hráč, aniž by si všimnul, že do jeho pokoje proniklo nepřátelské enpísíčko.
"Davide?" klepla mu něžně na rameno. Efekt byl stejný, jako kdyby na něj zezadu skočila, přetáhla mu přes hlavu černý igelitový pytel a začala do něj bušit obuškem.
"Do prdele, mami!" vyjeknul polomrtvý hrůzou a naťukal do chatovacího okna AFK. "Říkal jsem ti, ať klepeš, když mi lezeš do pokoje."
"Já jsem klepala," zalhala. "Jenže ty máš pořád na hlavě sluchátka, takže mě nikdy nevnímáš."
"Měla bys vědět, že slova 'pořád' a 'nikdy' jsou toxic," odvětil syn suše.
Vendula zaryla nehty do dlaní. Tyhle přechytřelé poučky, které vtloukají dneska dětem do hlav přechytřelí jůtjůbeři, ji štvaly. Rozhodla se to přejít. "Potřebovala bych od tebe pomoct."
Otráveně se na ni otočil i s hracím křeslem, aniž by věděl, o co ho bude žádat.
"Hoď si, prosím tě, kecky na terasu, ať to tam nesmrdí."
"Vždyť přece…"
"Smrdí, Davide. Prostě smrdí, a nebudem o tom diskutovat."
Ušklíbl se.
"A taky je tam nákup, je potřeba vyndat ho do ledničky."
"Ať to udělá Dominika."
"Ta je teď na záchodě."
"Ta je na záchodě pořád."
Tak hleďme. Ještě před chvílí bylo slovo 'pořád' zakázané, napadlo Vendulu. "Já ale žádám tebe!" zvýšila hlas.
"Já to dělal posledně. Teď je na řadě ona."
Vendule se zatmělo před očima. Na tohle po celém dni v práci nemá energii. Jako blbec ještě běží nakoupit, aby ptáčátka měla co do zobáčku. Vezme i zmrzlinu, aby jim udělala radost. A oni? Neváží si ničeho. Kdy se to stalo, že se z těch roztomilých blonďatých dětiček proměnili v klátící se lenivé zombíky, kteří když už otevřou pusu, tak jen proto, aby jí odmlouvali? Než aby se s nimi handrkovala, to si ten nákup radši vyloží sama. Výchovné to není, ale bude ji to rozhodně stát míň energie.