Jsme ekologičtí? Nebo si na to jenom hrajeme?

Když se spolu v prvních týdnech sžívaly, jednou z věcí, kterou Rosie nemohla překousnout, byl fakt, že babička netřídí odpad. 

"Vždyť máš ty popelnice na plast a papír pár set metrů od baráku! Co by ti to udělalo, kdybys tady měla o dva koše navíc a dala si s tím trochu práce?"

Jenže když pak pozorovala, jak babička žije, došlo jí, že svou skromností se vlastně chová k životnímu prostředí tisíckrát šetrněji než kdejaký z jejích spolužáků, se kterými chodila do průvodů demonstrovat za záchranu planety.
~ Veronika Hurdová: Božidara 
---
Ekologická linka se mým nejnovějším románem občas prolíná. A není vždy úplně sladce líbivá.
Abychom si rozuměli. Já sama mám k přírodě velkou úctu. Ale právě proto mi někdy zůstává rozum stát nad tím, jaké projekty se prezentují jakožto ekologické a jak se ekologie zprostředkovává dětem.

Někdy se nemůžu ubránit tomu, že často je to víc "hraní na to, že jsme ekologičtí", než že bychom planetě skutečně pomáhali.
V létě děti navštívily např. dílnu v Institutu cirkulární ekonomiky, kde ze starých odřezků, které by se jinak vyhodily, vyráběly hračky. Myšlenka šlechetná, děti z výrobků nadšené.

Ale nějak mi přijde, že kdyby ty odřezky posloužily jako otop, nevzniklo by tolik dodatečného odpadu v podobě prázdných sprejů od barev či podložek, které se pak vyhodily.

Připomnělo mi to jeden americký film, ve kterém žáci uspořádali benefiční ples, aby zachránili klokany v Austrálii. Paní učitelka je za to pochválila, jak hezky se k planetě chovají. To, že kvůli tomu natiskli tunu letáků, plakátů a lístků a samozřejmě nesměla chybět bohatá výzdoba plesu, se tak nějak tiše přešlo.

Nechci tím rozhodně říkat, že chovat se šetrně k životnímu prostředí je zbytečné. Sama k tomu děti vedu. Jen se u toho snažím zamýšlet, zda svým konáním planetě opravdu pomáhám, nebo je to spíš póza, která pomáhá víc mému svědomí než planetě.