Každý z nás je obdařený jedinečným darem, který když objevíme a začneme jej používat, tak můžeme skrz své vlastní naplnění udělat svět kolem sebe krásnější

Každý z nás je obdařený jedinečným darem, který když objevíme a začneme jej používat, tak můžeme skrz své vlastní naplnění udělat svět kolem sebe krásnější.
To je hlavní myšlenka, kterou rozvíjím v knížce Agnes a Zakázaná hora.

Je to ale skutečně tak? Možná se koukáte na sebe nebo na své děti a dost o tom pochybujete.
Některé dary jsou totiž zjevné. Začnou se rozvíjet už v dětství. Lidé kolem je oceňují a tleskají jim.
Takové dítě to má pak zdánlivě jednodušší. Od útlého věku tuší směr, kterým se vydat. Má podporu rodičů (kteří se jím můžou pochlubit) a učitelů (kteří je dávají spolužákům za vzor).

Ve skutečnosti ale ani tahle cesta není snadná, protože může člověka zamknout do škatulky jako "ten sportovně nadaný", "ta chytrá na matiku", doplň si to své.

Oproti nim je mezi námi spousta lidí, jenichž talenty nejsou tak okaté. Ve škole za ně nedostanou jedničku, protože žádný takový předmět neexistuje.
Rodiče nevědí, co s takovým dítětem, protože se často stává, že jeho talenty jsou komplexní a naplno jej bude moct využít a uplatnit až v pozdějším věku.
Bývají to talenty možná zprvu nevýrazné, o to však často důležitější pro blaho společnosti.

Mám v tomto ohledu mix různých zkušeností. Já sama jsem spadala do spousty známkovatelných škatulek. Ve všech jsem tak nějak dýchala na paty premiantům, vždycky těsně za nimi. V ledasčem jsem byla nadprůměrná, v ničem nejlepší. Byla jsem z toho zoufalá.
Kdyby mi tenkrát někdo pomohl pojmenovat to, v čem je má skutečná síla, která se možná ještě v nácti letech neprojevovala plně, ale byla už zjevně na vzestupu, dost by mi to ubralo na trápení.
Jenže nic jako schopnost "dívat se na věci s odstupem" nebo "dávání věcí do nových souvislostí" nebo "extrakce podstatného z hromady nesourodých dat" nikdo z mého okolí nevnímal jako mou silnou stránku.

A podobně to nyní můžu vidět i u svých dětí.
Jedno má obrovský dar empatie a klidu, kterým dokáže zharmonizovat jakékoli prostředí. Ve škole by za to dostalo možná dobrou známku z chování. Ale já už teď vidím, že v budoucnu se tohle dá uplatnit na mnoha pracovních pozicích.
Druhé dítě je zas rozený podnikatel. Dokáže vymyslet, spočítat si a prodat takřka cokoli. Umí zorganizovat lidi kolem sebe a nadchnout je pro svůj nápad. Za kupecké počty by asi dostalo dobrou známku. Ale to je nyní tak všechno.
Třetí dítě je zase školně chytré. Všechno mu přijde jednoduché. Úkoly pro jeho vrstevníky ho nudí a já mám co dělat, abych zaměstnala jeho mozek, kterému za chvíli hádám už nebudu stačit. Ale chci, aby vědělo, že ničemu z toho nemusí podlehnout a je úplně v pořádku vyprdnout se na očekávání a vydat se jakoukoli cestou.
V tomhle vnímám, že je jedna z veledůležitých rolí nás rodičů: pomoct dětem pojmenovat, v čem jsou výjimečné, a zároveň jim ponechat dost volného prostoru, aby mohly své schopnosti použít jakýmkoli způsobem.