Není nic krásnějšího než pozorovat, jak se vaši potomci stávají lepšími, než jste vy sami

NENÍ NIC KRÁSNĚJŠÍHO NEŽ POZOROVAT, JAK SE VAŠI POTOMCI STÁVAJÍ LEPŠÍMI, NEŽ JSTE VY SAMI.
Máte to taky tak? Mě strašně těší, kdykoli mě děti v něčem přerostou.
Nevím, jestli je to radost čistě evoluční, že život jde dál a vyvíjí se, nebo prostě jen mateřsky přející, protože bych pro ně dýchala a přeju jim všechno štěstí světa. Tak nebo tak je to nádhera.
.
.
Tuhle myšlenku se mi podařilo propašovat i do mé nejnovější knížky Božidara. Tady je kousíček rozhovoru mezi babi Boží a její vnučkou Rosie.
.
.
.
"Podobáš se svýmu dědečkovi."
"Cože? Čím?" zeptala se Rosie, zmatená změnou směru rozhovoru.
"Upřímností. Jsi stejná jako on. Máš srdce na dlani, říkáš to, co si myslíš. Na nic si nehraješ."
"To mám spíš po tobě, ne?" pousmála se Rosie.
"Tys dědu neznala. Já jsem proti němu ořezávátko. Tuhle Božidaru, kterou vidíš... za tím jsou roky práce. Ale vy dva to máte nadělený od pána Boha. Dvě dokonale čistý boží stvoření."
"Neříkalas, že to je každej?"
Je doopravdy moudrá, pomyslela si Božidara. Moudřejší než já kdy budu. Tahle myšlenka ji zahřála kdesi hluboko uvnitř, protože není nic krásnějšího než pozorovat, jak se vaši potomci stávají lepšími, než jste vy sami. "To je pravda, čistý boží stvoření jsme všichni," usmála se nakonec.