Hořká pachuť Magnesia Litera

Přemýšlím, odkud začít. Nechci, aby tenhle článek zněl uraženě. Dala jsem si dva týdny, abych měla od toho, co se stalo, odstup. Myslím, že ho už mám. Doufám. Pocity nespravedlnosti přešly do něčeho, co bych popsala spíš jako uvědomění si, že jediné, co mě může zklamat, jsou mé vlastní mylné představy. Zkusím to popsat co nejvíc věcně, snad to dokážu.

Cen Magnesia Litera jsem si jakožto vášnivá čtenářka vždycky vážila. Často jsem díky nominacím na tuto cenu četla knížky, které by jinak dost možná unikly mé pozornosti.

Krom cen poroty se každoročně vyhlašuje i cena čtenářů, kde se vítězem stává knížka s největším počtem hlasů od čtenářské obce. Samotnou by mě to nenapadlo, ale Petr mě vyhecoval, ať to zkusím.

Pořád jsem si tím nebyla jistá, veskrze se nerada někde prsím a ještě míň ráda soutěžím. Ze srandy jsem se vás tedy váhavě ve stories zeptala, jestli vám přijde jako blbost to zkusit. Přišlo mi okamžitě asi padesát odpovědí, že to blbost není.

A tak jsem 23. února napsala na sítě takové legrační popošťouchnutí, že pokud se vám chce, budu za vaše hlasy ráda. (Den nato měl svět už jiné starosti a celá ta věc s Magnesií Literou šla i pro mě k ledu.)

Cenu čtenářů zaštiťuje knihkupectví Kosmas. Na jejich hlasovací stránce byla pod mým jménem zalistovaná jen jedna knížku, a to Agnes a Zakázaná hora.

První vydání vyšlo pár týdnů před Vánoci 2020, druhé na jaře 2021. Napadlo mě sice, že ceny se udělují za rok 2021. Ale vzhledem k tomu, že hlasování už nějakou dobu běželo a zároveň našeptávač nenabízel moji druhou knihu Agnes a ostrov Stínů, která též vyšla v předvánočním čase v roce 2021, usoudila jsem, že soutěžní rok bude zřejmě oproti kalendářnímu posunutý, aby čtenáři stihli přečíst i prosincové knihy.

Ve středu 6. dubna, den předtím, než mělo hlasování skončit, jsem se dozvěděla (zdroj nebudu jmenovat, zasvěcení z ML ví), že jsem jim v Magnesii "pěkně zavařila", protože mám sice nejvíc hlasů, ale soutěžím se špatnou knihou. Podobný počet hlasů měl i Pavel Tomeš, též samonakladatel, se svou knihou Až na ten konec dobrý. (Knihu si ráda přečtu, prý je hodně vtipná.)

Na třetím místě měla být Karin Lednická a její Šikmý kostel II, jejíž PR dostalo od pořadatelů ML pobídku, aby zabralo. Karin Lednická je s nakladatelstvím Bílá vrána v jistém smyslu též samonakladatelka, protože vydává jen její knihy, nicméně vzhledem k tomu, že se v knižním byznysu pohybuje už dlouho a při oslovování čtenářů jde klasickými cestami (čili ne přes sítě jako já nebo Pavel Tomeš), odhaduji, že jakožto etablovaná autorka by se na cenu hodila pořadatelům o mnoho více. (Za sebe bych jí to též velmi přála, minimálně už kvůli mravenčí práci při přípravách knih a za svícení do zapomenutých koutů naší historie.)

Přijala jsem tu informaci asi tak, jak jsem přistupovala k celé této ceně čtenářů. Chápu ji jako obdobu Českého slavíka. Nezáleží ani tak na kvalitě, ale na schopnosti oslovit publikum. I když jsem napsala už čtrnáct knih, pořád se tak nějak nepovažuju za "opravdovou spisovatelku". Beru to s velkou pokorou a mám úctu k těm, kteří skutečně vládnou jazykem. Pro mě jsou romány spíš způsob, jak předávat své myšlenky nepřemoudřelým způsobem. Balím je do příběhů, aby byly lépe stravitelné.

Nebyla jsem proto nijak zklamaná, přišlo mi to spíš legrační a zároveň jako něco, s čím nemůžu, a ani vlastně nechci nic dělat. Když přišel Petr domů, tak jsem mu tu historku převyprávěla. Jenže Petr se rozhodl mě bránit a se svolením mého informátora se jal telefonovat Pavlu Mandysovi z Magnesie Litery.

Ten se napoprvé vyjádřil, že chyba je na jejich straně. Cenu mi sice dát nemůžou, ale připustil, že by mou knihu mohli zmínit při vyhlašování. Dodal, že se o tom bude muset ještě poradit s Kosmasem.

Protože do Kosmasu také dodáváme knihy a máme s nimi dobré vztahy, zatelefonoval Petr nejdřív naší paní nákupčí. Ta okamžitě věděla, o co jde, a předala číslo na Renatu Kricnerovou z marketingu, která za Kosmas soutěž zastřešuje.

Ta nejdřív tvrdila, že vůbec neví, o co se jedná. Petr tedy popsal, co se stalo, načež se paní Kricnerová vyjádřila ve smyslu, že (volně cituji) "dnes si každý bloger vydá svůj sešitek a ani ho neumí správně zaregistrovat na ISBN". Poté zmínila, že knihy bylo možné vkládat i ručně a že u názvu knížky bylo toto uvedeno v nápovědě - stačilo myší ukázat na ikonku otazníku. Dál se o tom odmítala bavit.

Pominu to, že můj sešitek má přes pět set stran, pevnou vazbu a prodalo se ho přes 17000 výtisků. Kniha nicméně byla k ISBN řádně registrována, vyšla pod nakladatelstvím Pupenec.

Pominu i to, že mám velké pochybnosti o tom, že by čtenář přemýšlel při hlasování o tom, že bude hlasovat pro knihu, která není zalistovaná. Na ikonku s otazníkem jsem si ale nevzpomínala, a tak jsem to šla ověřit. Bohužel tato možnost se nabízela jen těm, kteří si stránku zobrazili na PC. Na mobilu, ze kterého jsem se dívala já, chyběla.

Když pak Petr znovu volal panu Mandysovi, mluvil už zcela jinak. Jedinou formu omluvy, kterou byl ochoten připustit, byla zmínka na jejich Facebooku o tom, ať si příště čtenáři dávají pozor, pro co hlasují. Jsem ráda, že svůj slib nesplnil a nakonec toto prohlášení nezveřejnil, protože by mi to přišlo jako plivnutí do obličeje hlasujícím.

Jak mi to ze začátku bylo všechno lhostejné, tak po téhle komunikaci mi celá ta věc ohledně Magnesie Litery zhořkla. Asi bych neřekla, že jsem cítila křivdu. Spíš bych to popsala jako znechucení.

Pracovala jsem v minulosti deset let s daty, vedla jsem projekty pro klienty. Dokážu si úplně snadno představit, jak k takové chybě mohlo dojít. Taky vím, co se děje v okamžiku, kdy se něco pokazí. Nejdřív se interně sejdou lidi z týmu, který na tom pracuje. Zjistí se rozsah chyby. A taky se zjistí, kdo toho kolik ví. Jsou okamžiky, kdy jde chyba více či méně elegantně zamaskovat, aniž by to mělo vliv na výsledek.

A pak jsou okamžiky, kdy je úplně nejlepší jít s pravdou ven. Říct udělali jsme chybu, mrzí nás to, omlouváme se. Napravíme to. Prostě být "chlap" a zachovat si reputaci tím, že možná nebudu dokonalý, ale aspoň čestný. Myslím, že toto byl ten okamžik.

Vzhledem k tomu, že počty hlasů v anketě se nezveřejňují, tak je klidně možné, že Agnes nakonec nebyla první. (Což když nad tím nyní přemýšlím, tak by byl velmi "elegantní" způsob, jak to ze strany ML i Kosmasu zahrát.)

Cen Magnesia Litera jsem si velmi vážila. A budu je pravděpodobně sledovat i napřesrok. Nicméně nyní, dva týdny od této události, cítím stále ještě takovou hořkou pachuť. Snad se jí do příštího roku zbavím a budu se stejnou lehkostí jako dřív soutěžit s knížkou Božidara.